Naši kostlivci ve vašich skříních

Byla bych dala ruku do ohně za to, že z MOJÍ skříně žádní kostlivci nevypadnou. Advokát je totiž svými klienty dostatečně honěn, než aby mohly nějaké případy vybublat do ztracena a vypadnout z evidence živých spisů. Když mi v půlce února přistálo na stole rozhodnutí Vrchního soudu, nezbylo mi však, než přehodnotit stav vlastních kostlivců a vypravit sekretářku do archivu kanceláře. Dovolte mi popsat, co se stalo.

Na jaře roku 1998 mne navštívil sympatický mladý muž, občan USA, a jelikož dospěl k logickému závěru, že v Praze je přece jenom hbitější cvrkot než v jeho rodném městečku na Velkých Pláních, požádal mne o vyřízení svého živnostenského listu. Promptně jsem mu vyhověla a následně jsem podala návrh na zapsání fyzické osoby do obchodního rejstříku v Praze. Ten po půl roce dohadování mému návrhu nevyhověl, řka, že není řádně doložen pobyt mého klienta v České republice. Koncem září jsem proti tomuto rozhodnutí Obchodního rejstříku podala odvolání k Vrchnímu soudu a po domluvě s klientem, který nutně potřeboval svůj pobyt v České republice legalizovat a zahájit svoji výdělečnou činnost, jsme založili společnost s ručením omezeným, ve které byl klient jediným společníkem. Založení této společnosti trvalo rovněž dobře půl roku, nicméně koncem roku 1998 měl pan J.E. - po vynaložení příslušných nákladů na založení společnosti - všechna příslušná víza k pobytu a ekonomickou platformu, na jejímž základě se mohl pustit do vlastního podnikání. Na rozdíl od mojí kanceláře na Vrchním soudu neupadnulo odvolání pana J.E. do zapomnění. Za dva a půl roku po podání odvolání Vrchní soud rozhodnul, že se Obchodní rejstřík dopustil pochybení, jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu spis, aby se s návrhem na zápis řádně vypořádal. Slavnému Městskému soudu však trvalo tři roky, než se mu podařilo ze svého sídla v Praze 2, Slezská 7, doručit toto rozhodnutí do sídla mojí kanceláře v Praze 2, Čelakovského sady 12. Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, začala jsem milého klienta shánět, abych se s ním posléze domluvila, že v řízení budeme i nadále pokračovat. Rovněž jsem si neodpustila jen úplně malinko ošklivý dopis příslušnému místopředsedovi Městského soudu s potměšilým dotazem, zda by již nebyl ten správný čas, aby soud něco začal podnikat s případem pana J.E. Dlužno říci, že jen málokdy jsem za dobu svojí praxe obdržela od soudu dopis, ze kterého by vyplývalo tak, jako z odpovědi pana místopředsedy, že na dotyčnou tajemnici bylo ječeno po dobu delší než krátkou a vyhazov dle "třiapadesátky" tedy "na minutu" se vznášel nad hlavou dotyčné až doposaváde….. Což o to. Dopis je pěkný, k zarámování vhodný, leč, objektivně řečeno, mému klientovi příliš nepomůže. Pomůže mu však vůbec něco???

Prvním, co se naskýtá, je konstatování fatálního porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jistě, jedná se o článek 6 odstavec 1 Úmluvy, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána nestranným soudem a v přiměřené lhůtě. Je však toto konstatování správné? Je možno úmluvu vůbec aplikovat?
Na otázku aplikovatelnosti Úmluvy je nutno pohlédnout nejdříve z toho hlediska, zda pan J.E. jako občan Spojených států amerických je vůbec oprávněn se domáhat ochrany dle této Úmluvy. Odpověď dává málokdy citovaný čl. 1, dle kterého jsou práva, garantovaná Úmluvou, přiznána KAŽDÉMU, kdo podléhá jurisdikci Vysoké smluvní strany - v našem případě České republiky. Je tedy lhostejné, zda můj klient je občanem USA. Pokud řízení, jehož byl účastníkem, probíhalo před českými soudy a orgány, má stejný nárok na ochranu jako kterýkoliv občan České republiky, či lépe řečeno, jako naprosto kdokoliv, do by se na české soudy a orgány obrátil dle českého práva, i kdyby byl třeba z Marsu.
Další otázkou je, jaká ustanovení Úmluvy byla porušena. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy je již citován shora, dalším porušeným ustanovením je dle mého názoru čl. 13, který říká, že každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Ptejme se, jestli rozhodnutí Vrchního soudu po dvou a půl letech od podání odvolání a tři roky od zahájení řízení je možno považovat za "účinný prostředek nápravy". Přidáme-li k této skutečnosti fakt, že o zápisu fyzické osoby do obchodního rejstříku nebylo rozhodnuto ani po šesti letech od zahájení řízení, nezbývá než konstatovat, že žádné účinné právní prostředky v České republice nejsou. Z hlediska mého klienta je totiž v podstatě úplně jedno, jestli bude o jeho návrhu nyní kladně rozhodnuto či nikoliv, neboť jeho situace z doby před šesti lety nemůže být zhojena. Stejně tak je irelevantní, jestli proti zamítavému rozhodnutí Obchodního rejstříku existovala možnost odvolání, a ve své podstatě je i jedno, jestli existuje i samotný Vrchní soud. Formální existence při skutečné nefunkčnosti je totiž zcela zbytečná.

Podobnou úvahou - totiž neexistencí domácí právní úpravy - se řídí i otázka náhrady škody. Že totiž panu J.E. škoda vznikla, je zcela evidentní. Kvůli pomalé činnosti či nečinnosti soudů musil založit společnost s ručením omezeným, což si vyžádalo další vlastní náklady, včetně blokace základního jmění, byl omezen jeho osobní status a zejména došlo ke zmaření obchodních příležitostí minimálně po dobu, která uběhla od doby návrhu na zápis fyzické osoby do obchodního rejstříku do doby zápisu společnosti s ručením omezeným tamtéž. Nezanedbatelné byly i náklady na právní pomoc při zakládání společnosti s ručením omezeným, která byla z hlediska klienta založena zcela zbytečně a pouze z důvodu, že nemohl v rozumném termínu dosáhnout registrace svojí vlastní osoby u Obchodního rejstříku. Lze vůbec takovou škodu vymáhat?? Relevantním zdrojem informací je rozhodnutí Soudu pro Lidská práva ve Štrasburku z června 2003 ve věci Hartman a Hartman proti České republice. Zde soud zkonstatoval, že v České republice neexistuje zákon, podle kterého je možno se domáhat náhrady škody za nepřiměřeně dlouhé projednávání návrhu u soudu. Ani eventuální nález Ústavního soudu, že k porušení práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě došlo, není v této oblasti relevantním nástrojem nápravy, neboť Ústavní soud nemůže učinit nic jiného, než nařídit příslušnému soudu, aby "skončil s průtahy", ale není oprávněn se jakkoliv ke škodě vyjadřovat. Soud pro lidská práva zkonstatoval, že náhrady škody z důvodu průtahů se nelze domoci ani podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jediným způsobem, jak se domoci náhrady škody za příliš dlouhé řízení proto je právě pouze a jen Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Po dohodě s klientem jsme se rozhodli, že tento postup uplatníme v praxi. Ne, nelačníme po krvi ani po finančních prostředcích získaných takovýmto způsobem. Stejně však, jak se nelze domoci náhrady škody před vnitrostátními orgány, nemohou se podnikatelské subjekty - a to i přes dílčí změny několika posledních měsíců - domoci systémové změny v oblasti celého Obchodního rejstříku. Možná, že teprve až představitelé české moci výkonné budou nuceni čelit tomuto konkrétnímu případu a až si uvědomí, že fakt, že tímto způsobem nepostupovala řada společností, žádajících v katastrofálních lhůtách o provedení zápisu či změny v obchodním rejstříku (neboť možná k velkému překvapení mnohých i právnické osoby jsou způsobilé podávat stížnosti pro porušení svých lidských práv k Soudu pro lidská práva) bylo pouze čirou laskavostí těchto společností, začne brát skutečnou reformu Obchodního rejstříku skutečně vážně.

JUDr. Klára Veselá Samková
autorka je advokátkou,
konzultantkou Evropsko-českého fóra pro otázky lidských práv
a členkou pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti pro reformu Obchodního rejstříku