Štrasburk otcům naději nedal

Člověk by řekl, že pan Evžen Voleský z brněnských Heršpic má smutek ve tváři jaksi profesionálně nastavený. Je totiž majitelem pohřebního ústavu. Tím by možná šlo vysvětlit, že i když nedávno vysoudil šest a půl tisíce eur u soudu pro lidská práva ve Štrasburku, radost veškerá žádná.

Pohřební výraz ve tváři "vítěze" je ovšem zcela na místě a s jeho profesí nemá co do činění. I když některá média psala o výhře historické, dokonce snad přelomové. Poprvé se prý totiž český otec, marně usilující o styk se svým dítětem, domohl vítězného rozsudku ve Štrasburku. Evropští soudci totiž uznali jeho újmu pouze pokud jde o délku "souzení". Tedy že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ale tu část žaloby, v níž si pan Voleský stěžoval na to, že česká justice mu nedokázala osm let zjednat právo stýkat se se synem, mu ve Štrasburku takříkajíc hodili na hlavu. Tamní soudci to zdůvodnili mimo jiné tím, že, laicky řečeno, naše soudy udělaly co mohly a jsou tedy z obliga. A že teď už je pozdě něco napravovat, když mezitím zaujalo dítě vůči otci natolik špatný postoj, že nutit je ke styku s ním by bylo spíše k jeho škodě než prospěchu. Což se podobá situaci když vám unesou dítě, pak se po čase únosce objeví, ale dítě mu nechají, protože si už jaksi zvyklo.

Justiční Kocourkov

Takže logika věci je podle Štrasburku následující: české soudy se snažily prosadit zákon ze všech sil, i když, pravda, pomalu. Nakonec i dokázaly přijmout závěr, že matka je povinna umožnit styk s dítětem, ale zase ten svůj závěr nedokázaly prosadit. Proto se musel otec soudit stále znovu a tím se věc protahovala. Až se protáhla tak, že už nemělo smysl zákon, respektive rozsudek, prosazovat, protože by to ublížilo zájmům dítěte, psychicky týraného rodičovskými spory. A jsme v českém justičním Kocourkově. Ale proč jen v českém. Vždyť ve Štrasburku to vzali stejným metrem. Prostě došli k závěru, že, citujme z rozsudku, (otec) nebyl schopen znovu obnovit kontakt se svým dítětem a nechoval se vhodným způsobem. Bůh suď, co má být tím "vhodným způsobem". Měl snad svého syna unést? A jak mohl obnovit kontakt, když mu sedm let přes všechna nařízení soudu nebylo umožněno se se synem setkat? Bezzubost naší justice v těchto kauzách je notoricky známá. Soud něco nařídí, pak to zkouší prosadit a když neprosadí, tak pokrčí rameny a po jisté době krčení prohlásí, že už to stejně nejde. Druhá strana totiž zatím dostala dost času dítě zpracovat tak, že pokus o kontakt s druhým rodičem je nervy drásající scénou, po které jsou děti odváženy na psychiatrii. Každý odborník pak řekne, že by neradil nadále takto experimentovat s dětskou psýchou. Tímto soudním konáním nekonáním to dojde tak daleko, kdy už prosadit právo opravdu nejde. Soudy jakoby nám říkaly - tak vidíte, ono to fakt nešlo, právo neprávo. A tento přístup nakonec posvětila i právnická esa štrasburská.

Táta a strýc v poutech

Ale ono to jde. Vždyť zákon vysloveně praví: ... maření styku dítěte s druhým z rodičů je důvodem pro svěření dítěte do výchovy toho rodiče, jemuž je styk s dítětem odepřen . Tady bylo a je maření styku s dítětem evidentní, jednání matky je tedy protiprávní. A nic. V případě pana Voleského jako kdyby soud neustále žadonil - paní, mějte rozum, půjčte mu kluka, co vám to udělá. A paní, protože ví, že jí nic nehrozí, pošle soud k brdečkům. Tak se soud jednou doopravdy nazlobí. Dokonce dá občance porušující zákon pokutu. Tohle " ty ty ty" ovšem zase nefunguje. A tak to jde stále dokola a pořád o tom samém. Přitom je pozoruhodné, jak nerovné jsou přístupy při prosazování práva. Když od Evžena Voleského jeho žena odešla, syn byl rok v jeho péči. O tom, že by nějak trpěl, neexistuje jediné svědectví či důkaz. Když ovšem paní Voleská požádala soud o předběžné opatření, jímž byl syn svěřen do její péče, okamžitě přijela do domu, kde otec s chlapcem žil, policie. Spoutala otce i strýce, který byl přítomen, a dítě odvezla. Tento zážitek patrně chlapce netraumatizoval. Když soud konečně nařídil, aby se exekučně naplnilo jeho rozhodnutí o styku otce s dítětem, např. 18. dubna 1998, splnila policie svoji roli pouze tím, že informovala otce, čekajícího v nedaleké cukrárně, že se dítě nepodařilo přimět k setkání. V zápisu o tomto "výkonu rozhodnutí" pak soudní úřednice a pracovnice OPD uvádějí, že otci vysvětlili (pravopis ponecháváme v originálním znění), že za tohoto psych. stavu dítěte by nebylo vhodné je násilně odvádět . Otec souhlasil. Co měl dělat? Měl požádat, aby mámu jeho syna spoutali? Zápis končí příznačně: Poté odjel vůz policie, my a za námi i otec. Advokátka Evžena Voleského, JUDr. Klára Veselá-Samková, k tomu říká: "Ten soud by měl jednoduchou pozici, kdyby od počátku ctil právo. A kdyby trval na tom, že když někdo porušuje zákon, tak je sotva osobou vhodnou k péči o dítě. Protože pohrdá nejen zákonem, ale i právem dítěte na oba rodiče a tím i dítěti způsobuje újmu." A dodejme, že maření soudního rozhodnutí, nota bene opakované, je trestným činem. Brněnské soudy a státní zastupitelství jako by to v tomto případě ignorovaly.

Je otec Romem?

V souvislosti s tímto typem rodičovských sporů jsou všeobecně známy nejrůznější absurdní momenty. U pana Voleského, navzdory jeho po právu pohřebnímu výrazu, se vyskytly peripetie až legrační, samozřejmě, s tragickou náplní. Manželé Voleští nejsou dodnes rozvedeni, ačkoli oba žijí s novými partnery a zajisté by rádi svoje nové svazky posvětili sňatkem. Rozvod však není možný, protože nemají upraveny vztahy s dítětem. Takže pan Voleský, když se jeho manželce narodilo dítě z nového vztahu, byl povinen, jak to zákon nařizuje v případě dětí narozených vdaným ženám, absolvovat popření svého otcovství. Příslušné procedury si samozřejmě musel zaplatit ze svého. Na žádost protistrany pak musel několikrát absolvovat nejrůznější psychologická vyšetření. U těchto sporů bývá skoro běžné, že protistrana bazíruje na tom, že dotyčný je když ne rovnou šílenec, tak alespoň násilník nebo úchyl. Jeden ze znalců tak zcela vážně diagnostikoval, že pan Voleský postrádá schopnost empatie, protože provozuje pohřební službu. Každý rozumný člověk by řekl, že právě tato profese vyžaduje mimořádnou dávku schopnosti vcítit se do pocitů druhých lidí. U pana Voleského byla volba jeho profese shledána patrně projevem osobnosti mimořádně cynické, se sklonem svačit na rakvích a tančit na hrobech. Do jaké míry pitomé může být uvažování některých soudních znalců dokazuje jiný páně Voleského zážitek. Znalkyně v oboru psychologie, poté, kdy seznala, že jeho právní zástupkyní je JUDr. Samková, mu nejdříve položila otázku, zda je Rom jako jeho advokátka. Povolává-li soud znalce, kteří jsou ve sporech o dítě ochotni vycházet z rasistických východisek, tomu se můžeme snad už jen užasle divit. Když se v té věci JUDr. Samková-Veselá ohradila k etické komisi psychologů s tím, že jde o naprosté stavovské selhání, omluvy se jí nedostalo. A mimochodem, advokátka je mimo veškerou pochybnost "rasy bílé" stejně jako pan Voleský. Ale co kdyby opravdu Romem byl? Může jako takový jednou za čtrnáct dní vidět svého syna? Cesty tuzemského práva jsou opravdu nevyzpytatelné. V případě nezletilého Libora Voleského je to kupříkladu další podivuhodná zapeklitost. O své právo stýkat se s vnukem totiž u soudu bojují i jeho prarodiče z otcovy strany. Žaloba dědečka a babičky byla ovšem přiřazena ke spisu jejich syna, ačkoli se jedná o zcela jinou kauzu. Tuto praxi žádný zákon nepřipouští. Leč JUDr. Rezová z Městského soudu v Brně to zdůvodňuje odkazem na jakýsi vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Předpis tohoto druhu je instrukcí ministerstva spravedlnosti, kterou nikde nenajdete, protože její text zašle ministerstvo jen na vyžádání. V českém procesním právu tedy, jak vidno, mají sílu zákona i úřední předpisy, kde "zákonodárcem" může být jakýkoli subalterní ouřada. Stačí podpis ministra. Takový předpis je ovšem z téhož kadlubu, jako když syn ukradne slepici Novákovým v Berouně, rodiče kozu Dvořákovým v Pelhřimově a sedět budou společně na téže lavici obžalovaných, před týmž soudem, protože, koneckonců, zloději jsou všichni.

Štrasburk sděluje...

Každopádně - domnívají-li se další desítky otců a matek, jejichž stížnosti nyní do Štrasburku směřují, nebo už tam jsou, že jim bude pomoženo, je třeba říci, že šance jsou dosti chabé. Vždyť sám tento slovutný soud sdělil panu Voleskému, že uplynula příliš dlouhá doba, aby jeho právo mohlo být hájeno, přičemž tentýž soud tu dobu sám natáhl, protože už jednu jeho stížnost odmítl. Tím vlastně Štrasburk sděluje panu Voleskému i všem dalším: Využijte všech možností k obhajobě svých práv, pak ale riskujete, že to bude trvat tak dlouho, až nebude mít smysl vaše práva hájit a potrestáte sebe sami za to, že o ně naivně usilujete pouze s pošetilým přesvědčením, že se na českou soudní spravedlnost můžete spolehnout. Anebo se na to rovnou vykašlete, ono to vyjde nastejno. Samozřejmě ta léta vašeho zápasu se soudní nemohoucností vám oceníme pár tisícovkami za průtahy a pár eur dostanete i na soudní výlohy, které vám cvaknou daňoví poplatníci. Což je tedy zpráva pramálo optimistická a řekl bych, že pohřební smutek tak zavládne ještě v mnoha zklamaných rodičovských tvářích. Přitom by stačilo, aby soudy ihned, jakmile někdo z partnerů poruší zákon, konaly podle práva. Proč se tak zhusta neděje, těžko říci. Možná z lhostejnosti, možná z nedostatku odbornosti, z lenosti. Šeptá se i o vlivu podmazávání, ale probůh, to snad už ti škarohlídi přehánějí! Rozhodně bych však nepodceňoval fakt, že i to málo, co dá takto postiženým otcům a matkám český stát za štrasburské rozsudky, zaplatí daňoví poplatníci, aniž by ubyla jen korunka z platu těch, kteří mají zjednávat právo a nečiní tak. Rok od roku narůstají ve štrasburské soudní agendě stížnosti s českou adresou odesilatele. A narůstají i částky, které platíme za hříchy naší justice. Skutečností je, že advokáti, donedávna považující žaloby do Štrasburku za příliš komplikované a nepříliš lukrativní, začínají dnes naopak vlekoucí se kauzy vyhledávat. Při rychlosti práce českých soudů mají téměř stoprocentní záruku, že z toho něco kápne. Člověka napadá zdánlivě absurdní představa, jak časem profesionální sudiči vyhledávají slimejší soudce jako zdroj "štrasburského" příjmu a každý soudní průtah slaví šampaňským. Obávám se však, že českým otcům a matkám, čekajícím léta na setkání s jejich dětmi, které jim má zajistit soud, a potom zasílajícím stížnosti do Štrasburku, o ty peníze nejde.