Důvěryhodnost soudů – má to nějaký smysl?

Deník N skutečně nepatří k mnou preferovaným médiím a jsem přesvědčena o tom, že povětšinou hájí zájmy, které jsou v rozporu se zájmy a názory, které zastávám já. Nicméně, jak praví klasik, i stojící hodiny ukazují dvakrát denně správný čas a to, že jsi paranoidní neznamená, že tě nikdo nesleduje.

Zcela v duchu těchto lidových průpovídek trefil Deník N kladívkem na hlavičku hřebíčku svým rozsáhlým článkem s názvem „Soudkyni potrestali za nevhodné chování, o dětech rozhoduje dál. Rodiče opět popisují nátlak a křik“, které popisuje jednání soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6, JUDr. Kamily Petrusové. (https://denikn.cz/2079342/soudkyni-potrestali-za-nevhodne-chovani-o-dete...)

Předesílám, že s danou soudkyní mám při obhajobě svých klientů osobní zkušenosti a její jednání, které je v článku popisováno, zcela odpovídá mým vlastním zážitkům, které jsem s danou soudkyní měla. Rozhodně patří k tomu nejotřesnějšímu, co jsem za 32 let svého výkonu advokacie u soudů zažila.

Situace, kterou Deník N ve svém článku popisuje, je dle mého názoru vyobrazena naprosto relevantně, přiléhavě a korektně. Nicméně je to jen JEDNA SOUDKYNĚ, a i když se jedná o extrémní případ, různých aspektů takového jednání jsem v průběhu své praxe zažila nemálo, a to včetně okřikování advokátů a snižování jejich důstojnosti.

Pojďme se však na daný případ podívat z širšího, obecnějšího hlediska. Základem problému dle mého názoru je, že soudci jsou neodvolatelní. Nenesou tedy za své jednání, včetně rozhodnutí žádnou OSOBNÍ zodpovědnost a důsledky i uznaně nesprávného jednání jsou pro ně zanedbatelné. Jakmile někdo stane soudcem, je jim prakticky do konce jeho pracovní kariéry, která má ovšem k „normálnímu“ postavení občanů – zaměstnanců asi stejně daleko, jako je z Obvodního soudu pro Prahu 6 na Mars. Tato situace byla nastolena zákonem č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích. Ten přinesl jmenování soudců bez časového omezení a jejich neodvolatelnost, což byla zásadní změna oproti předchozímu zákonu č. 36/1964 Sb., kdy soudce z povolání byl volen národní radou (tedy Československým parlamentem, po vzniku federace pak Českou národní radou nebo Slovenskou národní radou. Zde je nutno připomenout, že ministerstvo spravedlnosti nikdy neexistovalo na federální úrovni). Volební období bylo desetileté a příslušnou národní radou mohl být soudce odvolán na návrh Národní fronty (tedy souhrnným orgánem všech za socialismu existujících politických stran.)

Důvodem přijetí ustanovení o neodvolatelnosti soudců bylo tvrzení, že tímto konstruktem bude zajištěna nestrannost soudců. Ti se totiž nebudou muset bát o své soudcovské křeslo a nebudou podléhat vlivům, které by je mohlo přiklonit na jednu či druhou stranu na základě jiných aspektů než čistě právních. Zde je nutno se posunout v čase a zkonstatovat, že je na místě citovat další zlidovělé moudro, jehož autorství je připisováno bývalému předsedovi vlády Ruské federace, Viktoru Černomyrdinovi: „Chtěli jsme to nejlepší a dopadlo to jako

vždycky.“ Místo nezávislých soudců jsme si vypěstovali kastu, jejíž jedna – nikoliv nepodstatná – část byla nejen „lidovou“ moudrostí pojmenována jako „justiční mafie“.

Faktem je, že soudy dnes se viditelně v politicky exponovaných kauzách přichylují na jednu či druhou stranu, a to nikoliv PŘES TO, že jsou soudci neodvolatelní, ale PRÁVĚ PROTO. Změna politického režimu, a to demokratickými volbami, je pro ně naprosto nepodstatná, protože platí, že „jednou rozsouzeno – navždy rozsouzeno“. Ke kariérnímu postupu je možno se propracovat v době vydání toho kterého rozsudku a tento kariérní postup je, pozor, změna, NENAPADNUTELNÝ. To zabezpečil Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. září 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 ve věci odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové z její funkce. Zde Ústavní soud zcela nezávisle, pochopitelně, dospěl k závěru, že výkonná moc nesmí zasahovat do „personální stability a nezávislosti soudnictví“, neboť „personální stabilita a autonomie představitelů soudní moci jsou nezbytnou podmínkou pro dělbu moci.“ Takže když si za jedné vlády vysloužíte funkcionářské křeslo, další vláda může tak právě jenom čekat, až justičnímu funkcionáři uplyne volební období a stane se opět „jenom“ soudcem.

Existence přímo jungovského stínu – tedy nechtěného a nezamýšleného důsledku dnes existující právní úpravy „nezávislosti“ soudců se projevuje právě v takových případech, jako je případ soudkyně Kamily Petrusové. Jestliže – dle sdělení Denku N – „Někdejší předseda soudu Karel Steiner Deníku N sdělil, že vedení vyvíjelo „v rámci svých možností maximální možné úsilí, aby opatrovnické věci byly řádně vyřízeny/skončeny“ je možno pouze konstatovat, že ani tehdejší předseda OS Praha 6, ani nynější předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 JUDr. Kateřina Melková, případně místopředsedkyně soudu pro věci občanskoprávní JUDr. Eva Pořízová, si nemusí dělat vrásky, i když by soudkyně Petrusová řádila v rodinách tak, jako doposud, tedy jak černá ruka. I jejich funkce jsou na dobu jejich jmenování neohrožené.

Jedinou obranou proti evidentnímu zneužívání soudcovské pravomoci tak, že lze pochybovat nejen o profesní zdatnosti, ale i o osobní integritě soudce, je poukazování na značně obecné ustanovení § 80 zákona o soudech a soudcích. Protože v tomto státě (alespoň z mého pohledu) to vypadá tak, že se čtením zákonů již nikdo neobtěžuje, dovolím si uvedené ustanovení citovat doslova:

§80

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce je povinen podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zvláštního právního předpisu.

(2) V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména

a) je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst,

b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce,

c) je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, přání nebo žádost, jejichž důsledkem by mohlo být ohrožení nezávislosti soudnictví,

d) se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky,

e) musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků,

f) dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.

Avšak položme si otázku: co se stane, jestliže justiční orgány samy a zcela nezávisle dospějí k názoru, že § 80 zákona soudech a soudcích soudce neporušil a není tudíž důvod proti tomu kterému soudci zasahovat? A to ani v případě, kdy si obrovská masa účastníků řízení myslí pravý opak?? Ano, je to zřejmé: nestane se VŮBEC NIC… Nezávislost soudů a soudců (na všem včetně na zákonu) je dokonána…

A na závěr ještě jedna zpráva: stejně otřesným způsobem, jakým soudí JUDr. Kamila Petrusová jen dle mých osobních znalostí a zkušeností – a to s obohacením o další skvělé „kličky“, na některé z nichž dokonce ještě nepřišla ani výše zmíněná – soudí jen v Praze a jen opatrovnické věci minimálně dva soudci, o jejichž identitě pochopitelně nesmím nic ani naznačovat. Konstatuji pouze, že na jejich jednání jsem si opakovaně stěžovala u předsedů daných soudů, u předsedy nadřízeného soudu, tedy Městského soudu v Praze, ba i u Ministerstva spravedlnosti a jak čtenáři správně očekávají, nestalo se VŮBEC NIC. A to i když moje stížnosti byly shledány oprávněnými – na způsobu řízení danými soudci to nemělo žádný dopad. Ostatně poté, co na mě podala stížnost na Českou advokátní komoru předsedkyně Okresního soudu pro Prahu – západ a předseda Nejvyššího soudu ČR že jedním či druhým způsobem „snižuji důstojnost justice“ (obě byly ČAKem zamítnuty, za což děkuji), jsem zvědavá, co bude následovat po tomto článku: další projev nezávislosti justice?

Takže aby těch závěrů bylo vícero, dodám ještě jeden: někdy se zdá, že jdeme vpřed a vykračujeme správným směrem. V případě tak zvané údajné „nezávislosti soudů“ jsme dle mého názoru udělali krok vzad. Takže je na čase udělat krok vpřed, a to minimálně jeden.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D. advokátka