Na romské téma

uveřejněno v časopise "Veřejná správa", č. 6-27/2008

 

Romská problematika je horkým tématem v řadě médií. Na aktuálně.cz se přímo danou problematikou zaobíraly minimálně dva blogy a již od samého vzniku tohoto informačního serveru zuří na romské téma diskuse, rozdělující diskutující do dvou nesmiřitelných táborů. Po velmi užitečné debatě pod blogem Veroniky Vendlové i jiných, kde jsem se do diskuse zapojila, jsem byla vyzvána, abych se také vyjádřila k věci. Začala jsem tedy psát na dané téma úvahu, která se však záhy rozrostla do pokusu o syntézu mých myšlenek, které se mi na dané téma honí hlavou.

 

Protože téma je nesmírně obsáhlé, pokusím se zde hovořit pouze o východiscích. Jelikož již dvacet let žiji v obou komunitách, české i romské a jsem součástí obou, hojím se jistou nadějí, že můj pohled na věc přinese některé nové úhly pohledu, nad kterými by bylo možno konstruktivně debatovat. 

Romské téma je bezpochyby emocionálně nejvypjatější téma v České republice. Nikoliv nejdůležitější, ale nejemocionálnější. Tato emocionalita z valné části znemožňuje, aby se na „romský problém" dalo pohlédnout střízlivým okem. V této vlně emocionality se zcela utopil fakt, že neexistuje jeden „romský problém", ale existují „romské problémy" dva.

 

Prvním problémem je problém MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI S ROMY.

Druhým problémem je PROBLÉM ROMŮ.

 

Ačkoliv se zdá, že jsou tyto problémy totožné, naprosto tomu tak není. Tato dichotomie velmi zřetelně vyvstane, když se podíváme na cíle každé skupiny (tedy Romů a majoritní společnosti) a podíváme se i na prostředky, které jsou obě skupiny k naplnění svých cílů in extremis použít.

 

Cílem ROMŮ je PŘEŽÍT.

Cílem majoritní společnosti je NEMÍT PROBLÉMY S ROMY.

 

Vyjděme z Jungovy teorie kolektivního nevědomí a učiňme nepochybným, že každý jedinec je ovlivněn svým Ego, svým podvědomím a zároveň je i součástí kolektivního nevědomí (ze kterého se vynořují archetypy, etc. jak Jungova teorie podrobně propracovává). K zachování svého vlastního JÁ potřebuje identifikaci  nejen osobní, ale právě i kolektivní. Tuto kolektivní identifikaci v kolektivním nevědomí si nemůže vybrat a už vůbec ji nemůže volními prostředky ovládat - je vryta ve velmi hlubokých vrstvách našeho nevědomí. Ukotvenost v této psychické vrstvě je nutná podmínka k duševnímu zdraví a stabilitě jedince.

Učiňme tedy nepochybným, že každý Rom (stejně jako jiný člověk) má právo přežít a žít v psychické pohodě. Tím máme definované nezpochybnitelné právo Romů PŘEŽÍT, a to přežít JAKO ROMOVÉ..

 

Je samozřejmým právem každé společnosti, ať majoritní, ať minoritní, či společnosti „tavícího kotle", aby některá skupina obyvatelstva nečinila zbylým obyvatelům nadměrné těžkosti. Toto samozřejmé právo vyplývá z principiální rovnosti všech lidských bytostí a z toho vyvěrající principiální rovnosti práv a povinností každého lidského jedince.

 

Tím máme nezpochybnitelně definována obě práva, která, jak bude poukázáno níže, se navzájem fatálně střetávají.

 

Nyní se s ohledem na cíle obou skupin podívejme na extrémní nástroje, které je schopna ta která skupina k vyřešení cíle SVÉ SKUPINY užít.

ROMOVÉ za účelem naplnění svého cíle jsou schopni zcela odsunout stranou zákony majoritní společnosti, využít a zneužít sociální systém a oddat se kriminálním činům zejména majetkového, avšak i násilného charakteru tak, jak na to skutečně vyplývá z interpretace statistiky druhů kriminálních činů.

 

MAJORITNÍ SPOLEČNOST  naopak je schopna in extremis dojít ke konečnému řešení svých problémů zřizováním koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů, případně „jen" roztřiďováním Romů do různých skupin dle „stupně přijatelnosti pro majoritu" a vystěhováváním Romů do míst podstatně nepříznivějších  pro život.

 

Jistěže ani jedna skupina v každodenním životě neužívá nástrojů ve výše popsané extrémní podobě, ale při pohledu právě na extrémní případy užití nástrojů řešení je zřejmé že nejen cíle, ale i prostředky k zachování těchto cílů jsou vzájemně zcela neslučitelné a navíc naplňování cílů skupiny přináší  PŘÍMÉ OHROŽENÍ  naplňování cílů skupiny druhé.

Která skupina je zde minoritou a která majoritou je v jádru nepodstatné, neboť těžkosti  způsobené té opačné skupině jsou tak obrovské, že na počtu už vlastně nezáleží.

 

Co to vlastně je??

Aby situace  byla ještě komplikovanější, ještě nepřehlednější a ještě neuchopitelnější, dodejme, že ačkoliv každá ze stran vnímá a interpretuje svůj problém ze svého hlediska, oba tyto problémy se NAVENEK JEVÍ STEJNĚ. Totiž sociálním vyloučením Romů.

Naše analytická mysl je zvyklá na to, že různé věci vypadají různě, je schopna akceptovat, že  na jednu věc je možno se dívat z různých úhlů pohledů a dojít tak k různým závěrům. Troufám si však tvrdit, že máme minimální zkušenosti s realitou, ve které se DVĚ ZCELA ROZDÍLNÉ VĚCI jeví vykazovat ZCELA SHODNÉ rysy.

 

Právě tato věc se přihodila ve věci romské problematiky. Ačkoliv Romové mohou definovat (a neuvědoměle jej tak vnímají - artikulovat svůj problém takto je schopno skutečně jen pár jedinců) svůj problém jako problém  NÁRODNÍ  KOLEKTIVNÍ  IDENTITY, majoritní společnost definuje romský problém jako problém SOCIÁLNÍ.

 

A situace je ještě složitější: máme zde problém, který se jeví být sociálním problémem tak evidentně, že nikoho ani nenapadlo si klást otázku, zda tento sociální problém je problémem primárním či zda je pouze výrazem  nějakého problému jiného. Z nedostatku tohoto zkoumání ovšem plyne také to, že (řečeno s  mírnou paušalizací)  nikdy nikdo nezkoumal užití jiných nástrojů k řešení než těch, které jsou nástroje na řešení chudoby, kriminality, nedostatku vzdělání včetně jeho faktického odmítání a všech dalších sociologických rysů skupiny, které jsou pro sociálně vyloučenou skupinu charakteristické.

 

Život za barikádami

Protože zde již můj příspěvek sklouzává do úrovně akademické debaty, dovolím si jej oživit úvahou ze života.:

Je skutečně znechuťující, jakým nepořádkem a špínou jsou obklopena sídliště Romů. Skládky smetí, smrad, barikády ze starého nábytku. Nu a nyní jsme u toho pravého slova BARIKÁDY.  Nenapadlo vás někdy, že tyto nechutné atribut romských sídlišť jsou (na podvědomé úrovni) účelové?? Kdo se bude dobrovolně brouzdat ve splašcích a mezi ohořelými papíry a PET lahvemi? Nikdo. Každý bude hledět vypadnout co nejdříve, dotýkat se všeho co nejméně a přitom zcela přehlédne, že za psími výkaly povalujícími se po společných chodbách vybydlených domů může vejít do relativně velmi uklizené domácnosti - domácnosti pravda chudé, ale v každém případě zdobné. Zdobné?? Ano, prošla jsem stovky bytů těch nejchudších a nevyloučenějších romských rodin a všude jsem našla neomylné stopy zdobnosti a touhy po kráse: obrazy (zejména svaté) na zdech, mimořádně kreativní a barevné vymalování zdí i stropů kombinované na příklad s tapetovými pásky, umělé květiny, četné fotografie rodiny a neobvyklé dekorační předměty, poskytnuté skládkou či výprodeji na vietnamských tržnicích. Estetický svéráz je nepřehlédnutelný a dosvědčuje touhu po krásnu, kterou bychom s ohledem na fatální stav okolí obydlí vůbec neměli očekávat.

 

Tvrdím, že sociální vyloučení je jevem SEKUNDÁRNÍM, že je pouze projevem určité situace, která sama zůstává neřešena.

Vnímání romského problému jako problému sociálního je charakteristické pro majoritní společnost, která tento problém (tedy dle terminologie tohoto článku  „problému majoritní společnosti s Romy") řeší prakticky jen a výlučně nástroji, kterými se řeší sociální jevy. Tato řešení jsou neúčinná, finančně mimořádně náročná, velmi lehce zneužitelná a nepřinášející efekt v podobě nikoliv řešení, ale VYŘEŠENÍ  problému. Z tohoto hlediska mají proto pravdu všichni ti, kteří brojí proti sociálním dávkám a sociální pomoci Romům. Brojí totiž proti užívání neúčinného nástroje. Paradoxem je, že právě tito lidé, kteří instinktivně cítí, že něco není v pořádku, jsou označováni za rasisty a za osoby s postoji  nepřijatelnými pro majoritu. Kritici  sociálního řešení problému majoritní společnosti s Romy jsou ve stejném postavení jako lékař, který poukazuje na skutečnost, že práce jeho kolegy při léčbě jeho kolegy lékaře je neúčinná a že pakliže pacient nezemřel, je to pouze věcí vůle nemocného, nikoliv dosavadní šikovnosti ošetřovatele. Za to je pochopitelně kritizující lékař - a Bože chraň, kdyby snad mělo jít o léčitele užívajícího alternativní medicínské postupy - příslušně kritizován a odpovědnými orgány deptán. To ovšem bohužel vůbec neznamená, že nemá pravdu....

Sociální práce jistě je a i v budoucnu má být součástí (a to nikoliv nepodstatnou) práce na řešení obou zde rozebíraných problémů. Není však TĚŽIŠTĚM  řešení těchto problémů a musí mít vždy pouze doplňkovou formu.

 

Nejde o sociální problém!!

K tomu, abych přesvědčila čtenáře této úvahy o faktu, že tzv. „romský problém" není primárně problémem sociálním, předkládám dva důkazy:

 

Pakliže by „romský problém" byl sociálním problémem, pak by naprosto nemohl postihovat ty Romy, kteří sociální stigma nenesou. Není tomu tak - což dosvědčí každý romský středoškolák i vysokoškolák, pracující na jakémkoliv postu. Je velkou iluzí majoritní společnosti, že samotné vzdělání jednotlivých příslušníků romské populace přinese zlepšení postavení těchto lidí. Dříve mnozí doufali, že toto primární zlepšení postavení vzdělaných Romů zlepší sekundárně i postavení dalších, nevzdělaných členů romské menšiny, neboť  jejich vzdělaní spolubratři na ně budou efektivně působit a ukáží jim cestu, kudy z ghetta ven. Dnes majoritní společnost přijímá jako fakt, že pokud některý Rom dosáhne určitého vzdělanostního či majetkového standardu, opouští romskou komunitu - je z ní údajně buď vyštván a nebo s ní právě kvůli dosaženým osobním výsledkům nechce  mít nic společného. Toto není správná interpretace posuzovaného jevu. Skutečností, kterou mám pravda ověřenu pouze kasuisticky, avšak zato na větším množství případů je, že vzdělání romům nikterak nepomáhá. Vztahy mezi oběma tábory jsou totiž tak  narušeny, že ani vzdělání nemůže překonat vzájemné odcizení. Vím o řadě absolventů středních i vysokých škol se zcela standardními studijními výsledky i pracovními návyky, pro které se situace na trhu práce a schopnost integrovat se do majoritní společnosti nikterak nezlepšila. Tento fakt přináší zcela katastrofální zpětnou vazbu do romské komunity, neboť vzkaz, který je zasílán odžitými životy těchto lidí zní asi takto: „I když uděláš všechno, co ti rádžo řekne, že máš udělat, aby se ti žilo lépe a abys byl gádžovskou společností přijímán, stejně ničeho nedosáhneš. Pracně studuješ dlouhé roky, když zároveň tím okrádáš vlastní rodinu o peníze, které by jsi mohl vydělat třeba jako kopáč nebo nelegální prací. Na konci svého studia stojíš tam, kde stojí nevzdělaný zbytek rodiny, která tě celou dobu živila a podporovala.....s prázdnýma rukama". Tento poznatek je pro romskou komunitu tak zdrcujícím způsobem devastující, že si majoritní společnost ani neumí představit, čeho vlastně dosáhla. Je to fatalistická beznaděj, poznání, že žádná snaha a dobré úmysly nemohou vést k úspěchu. Kdyby majoritní společnost nepropagovala mermo mocí vzdělávání, kdyby, jak se říká „netlačila na pilu", byly by možná výsledky integrace Romů do majoritní společnosti o mnohem lepší. I romská populace se totiž logicky ptá po důvodu, proč „ti gádžové nás do těch škol tak honí." Gádžové sice tvrdí, že vzdělání bude mít pozitivní vliv pro zlepšení individuální situace jednotlivce, ale to evidentně není pravda. Tak o co jim jde?? Chtějí nám sebrat děti?? Chtějí rozbít naše rodiny?? Rozvrátit naše ghetta - jediná místa, kde se alespoň trochu cítíme bezpečně?? POZOR !!! VZDĚLÁNÍ JE NEBEZPEČNÉ. To je podvědomý závěr, který romská komunita niterně přijala do svého srdce.

 

Mezinárodní zkušenosti

Druhým důkazem, proč „romský problém" není problémem sociálním, jsou mezinárodní zkušenosti. Obdobným problémem jako Romové pro Evropu, byly i jiné národy v jiných částech světa. Inuitům (dříve Eskymákům) v Kanadě postříleli v 60. letech tažné psy a děti nahnaly do internátních škol. Výsledkem byl masový alkoholismus - později drogové závislosti - neuvěřitelná míra kriminality a přetrvávající netknutost vzděláním zásadní části všech částí Inuitské (Eskymácké) společnosti, totální rozpad rodin a naprostá rezignace členů této komunity nejen na veřejný, ale z valné části dokonce i na soukromý, ba i osobní život. Superprecizní kanadské ročenky Kanadského statistického úřadu z těch let podávají o této tragické etapě Kanady stálé svědectví. Situace se začala zlepšovat - a to rapidně - v okamžiku, kdy majoritní společnost upustila od těchto intervencí, Inuitský společenstvím i rodinám a jednotlivcům bylo dovoleno se vrátit ke svým kořenům a především byla „pravidla hry" nastavena tak, že  Inuité  začali být oprávněni o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami. Je možno shrnout, že dnešní bájná Kanada není multikulturním rájem díky tomu, že v nějakých  volbách zvítězili idealističtí humanisté, kteří nastolili  volnost - rovnost - bratrství. Právě Kanada má za sebou velmi bolestivé a strastiplné poznání, že řešit problém, v jehož jádru stojí národ, jako otázku  sociální, je bestiální podnik, který z čistě utilitaristického hlediska je odsouzen k fatálnímu nezdaru. Zcela shodnou zkušenost mají Australani s Aboriginci, Novozélanďané s Maory...... Fakt, že všechny tyto národy  byly původně svázány s určitým územím, považuji za téměř bezvýznamný. Duch národa není výsledkem existence „panství nad teritoriem", ale je právě jen a „pouze" výrazem národa jako takového, jehož jedním atributem může - ale dle mého názoru nemusí - být výraz teritoriální zakotvenosti.

 

Národní ukotvení duše

To, že problémem soužití Romů a majoritní společnosti není primárně otázkou sociální, dokazuje i další fakt: při různých diskusích bylo opakovaně poukazováno na skutečnost, že i když na příklad „obchodní činnost" značné části členů vietnamské národnostní menšiny zdaleka nesplňuje všechna kriteria dodržování českého právního řádu, majoritní společnost s Vietnamci nebo Číňany zásadní problémy nemá. Hle, důkaz, že Češi nejsou rasisti. Samozřejmě, že je to důkaz, že Češi nejsou rasisti - ale daleko více je to důkaz, že nikoho z Čechů by  ani na okamžik nenapadlo pochybovat o identitě vietnamského nebo čínského národa. Ve své duši se Vietnamci, Číňané (pokud to druze jmenovaným jejich soucit s námi coby s neoddiskutovatelnými barbary dovolí) cítí majoritní společnosti rovnocenní. Stojí za nimi jejich národy, jejich státy. Podvědomě  Češi tuto vnitřní důvěru, kterou ale nelze vypěstovat uměle, dobře cítí. Pro Čechy jsou členové těchto národů rovnocennými partnery, i když za jejich velkopěstírny marihuany či megatuny zboží, které o celních skladech nikdy ani neslyšely, by Češi v řadě případů rádi  zakroutili krkem. Ale to bychom občas rádi udělali i kdejakému našinci, takže v tom jádro problému skutečně neleží.

 

Pátrání po primárním původu problému

Jestliže tvrdím, že sociální vyloučení Romů je sekundárním projevem skutečného romského problému, měla bych říci, co je tou skutečnou příčinou, tím skutečným primárním důvodem. Pokusím se to vylíčit uvedením obou problémů do vzájemné souvztažnosti:

 

Jádrem problému majoritní společnosti s Romy je problém ROMŮ SAMOTNÝCH.

Je to právě ona nezakotvenost v kolektivním nevědomí, ta hluboce zakořeněná podvědomá obrana, která i Romy samotné nutí k podvědomým projevům, které mohou být i vůči nim samotným zcela kontraproduktivní.

 

Jinak řečeno: pokud má majoritní společnost vyřešit svůj problém s Romy, musí vyřešit problém SAMOTNÝCH ROMŮ.

 

Je na bíle dni a doufám, že vyplývá dostatečně zřetelně z výše uvedeného, že vyřešit problém Romů není možné žádnými sociálními nástroji, žádnými dobrými úmysly a žádným humanistickým přístupem samotné majoritní společnosti. Dobrá vůle  majoritní společnosti je podmínka nutná, z matematického hlediska však nikoliv postačující.

 

Řešení??

Jak tedy uvedený problém řešit?? JAKO PROBLÉM NÁRODNÍ EMANCIPACE.

A je opět zřetelné, že k takovému řešení nemůže dojít ze strany majoritní společnosti, nemůže k němu dojít ze strany sociálních pracovníků, byť i sebelépe motivovaných. Zcela chápu frustraci těchto lidí, kteří mnohdy vynakládali nemalé úsilí na skutečné zlepšení soužití majoritní společnosti s Romy a na skutečné zlepšení situace i samotných Romů. Chápu, že se jejich desetiletí trvající neúspěchy mohly přetavit dokonce i v nenávist vůči těm, kterým se původně  tělem i duší snažili pomoci. Taková zlost je pochopitelná. Je to však  zlost lékaře na pacienta, který se odmítá uzdravovat dle lékařem předepsané medikace - avšak, bohužel, při špatně stanovené diagnóze.

 

Jaké jsou dnes výsledky??

Troufám si tvrdit, že po dvaceti letech „řešení romského problému" jsme neučinili žádný zásadní pokrok. Výsledky, kterých bylo dosaženo, jsou pro obyčejného Roma v každodenním životě nerozlišitelné  - a když, tak k horšímu. Na rozdíl od r.1989, kdy jsme po pádu komunistického režimu byli „v roce nula", vroubí cestu „řešení" zástupy frustrovaných lidí: učitelů ze základních i zvláštních škol, kteří se, oddáni svojí profesi, snažili romské žáky něco naučit, mnohdy marně. Sociální terénní pracovníci, kteří v nejlepším případě docílili „koloběhu" romských klientů - některé se podařilo z ghetta vytáhnout, jiní do něj spadli. Pracovníci úřadů práce, kteří se již ve skutečnosti ani nezabývají podstatou romské nezaměstnanosti, protože je to boj na obou frontách - vůči zaměstnavatelům i vůči romským uchazečům o zaměstnání. Jsou to i zaměstnanci sociálních odborů, kteří již rovněž rezignovali a byli poníženi na pouhé přidělovače sociálních dávek, aniž by chtěli (a měli možnost) se skutečnou sociální situací svých klientů řádně zaobírat. A v neposlední řadě to je řada silně nakvašených Romů, kteří nejsou o nic méně frustrováni, než je majoritní společnost. Nejhorší je,že romské naděje byly zmařeny. Čas od času Romové vypustí „pokusný balónek", jestli by se majoritní společnost přece jen nebyla ochotna  v rámci svého řešení problému s Romy zabývat také romskými problémy samotnými.  Znovu a znovu jsou odmrštěni. Ne, nejsou to žádné dramatické akce s dramatickými výsledky, ale na určení chemického prostředí také nepotřebujete než nepatrný proužek lakmusového papírku.

Výsledky takovýchto zklamání se pak šíří romskou komunitou jako kruhy na vodě: tiše, nenápadně - do nekonečna, rychlostí a způsobem, které my, ubozí gádžové, nikdy tak úplně nepochopíme. Kruhy na vodě však mají ještě jednu vlastnost: nikdy se nepotkávají, nikdy neinterferují. Pro další pokus je nutno hodit další drobný kamínek na hladinu aby se rozvlnily kruhy tiše šeptající: ještě ne....ještě ne..... ještě ne....

 

Tak co tedy??

Pokračovat za dané situace v užívání nástrojů, které byly užívány k řešení tak zvaného romského problému doposud, je skutečně zcela neefektivní. Finanční prostředky, které mohou být tímto způsobem utraceny, mohou být bezedné, navíc bez jakékoliv záruky, že přinesou kýžený efekt. Je nutno najít nové nástroje, které budou sloužit k naplnění starého úkolu, totiž k vyřešit soužití majority s romskou menšinou. Lze toho dosáhnout pouze tím, že uznáme, že kořeny tohoto problému leží podstatně hlouběji, než jsme si mysleli a pochopitelně podstatně hlouběji, než je majoritní společnosti milé. Totiž v problému samotných Romů. Naprosto zásadním východiskem pro jakékoliv řešení je, že majoritní společnost přestane být spolkem inženýrů lidských duší a z romských objektů sociálního inženýrství se stanou skuteční a uznávaně plnohodnotní partneři v budování společného soužití.

 

Kudy na to??

Jsem si vědoma toho, že mnoho z výše řečeného může znít jako „hraběcí rady", jejichž skutečný obsah může být stejně idealistický, nerealizovatelný a neúčinný jako program a koncepce dosavadní. Ubezpečuji všechny čtenáře, že tomu tak není. Existují zcela konkrétní a jednoznačné plány, jak dojít  k cíli. Zdaleka nejsou finančně nákladnější než to, co již nyní je ze státního rozpočtu odčerpáváno a i když by přechodně došlo k navýšení výdajů na řešení soužití majority s romskou minoritou, zcela určitě by to nebylo formou jakýchkoliv sociálních či obdobných dávek. Navíc by se s naprostou jistotou jednalo o navýšení dočasné v horizontu dle mého odhadu okolo sedmi let. Nepodezírejte mne, že tyto konkrétní plány neexistují, když je  zde nechci začít rozkrývat. Je k tomu řada důvodů, které by samy vydaly (a možná vydají) na samostatný článek. Dovolím si však alespoň naznačit první krok.

 

První krok:

Přestaňme lhát sami sobě. Přestaňme si říkat, že máme problém se „sociálně vyloučeným obyvatelstvem", či „zvýšenou mírou nezaměstnanosti postihující příslušníky některých etnických skupin". Přestaňme užívat obchvaty a řekněme to přímo: MÁME PROBLÉM S ROMY,  DŘÍVE CIKÁNY.

 

A JEDNEJME PODLE TOHO.

 

Zrušme Agenturu pro integraci sociálně vyloučených obyvatel (nepřijde vám ten název strašně k smíchu??). Zrušme Radu pro záležitosti romské menšiny při Úřadu vlády ČR - útvar pracující na dobrovolnické bázi svých členů, oktrojovaných majoritní společností a bez jakýchkoliv pravomocí. Soustřeďme pravomoci všech těch odborů, oddělení, sekcí a Bůh ví čeho ještě, které jsou snad na každém ministerstvu (snad s výjimkou ministerstva zemědělství.....) kde se promrhávají desítky milionů korun, určené těm .....sociálně vyloučeným..... dlouhodobě nezaměstnaným.... No prostě Romům/Cikánům.

 

VYTVOŘME MINISTERSTVO PRO ROMSKÉ ZÁLEŽITOSTI.

Jestliže se náplň činnosti bude držet výše uvedených východisek, pak do deseti let jej budeme moci zase zrušit, neboť nebude co řešit. Ideální stav, ke kterému bychom měli směřovat všichni - Češi i Romové.

 

P.S. A jestli si myslíte, že to ministerstvo je „politicky nekorektní" a Brusel či Štrasburk by jevil námitky, ubezpečuji vážené čtenáře, že tomu tak není. Jde jen o to, abychom v rámci „korektnosti"za každou cenu nechtěli být papežštější než papež......jak tomu v mnoha případech je.

 

 

JUDr. Klára Samková, Ph.D.

klara.samkova@lawyers.cz