Vymáhání práv z průmyslového vlastnictví

Zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví Česká republika do svého právního řádu implementovala směrnici Evropského Parlamentu a Rady č. 2004/48/ES. Tento zákon má zajistit efektivnější ochranu průmyslových práv. Definici průmyslových práv přitom podává Úřad průmyslového vlastnictví: „Průmyslovým právem rozumíme ochranu výsledků technické tvůrčí činnosti (vynálezy a užitné vzory), předměty průmyslového výtvarnictví (průmyslové vzory), jakož i práva na označení (ochranné známky a označení původu) a v neposlední řadě také konstrukční schémata polovodičových výrobků (tzv. topografie polovodičových výrobků) a další. [1]

 

Zákon stanoví dvě kategorie oprávněných osob. Jsou jimi jednak vlastníci či majitelé průmyslového práva a dále osoby oprávněné užívat tohoto práva. Jako příklad osoby oprávněné zákon uvádí nabyvatele licence a profesní organizaci ochrany práv průmyslového vlastnictví. Kdo je vlastníkem, majitelem či osobou oprávněnou určují zvláštní právní předpisy. Speciální postavení mezi oprávněnými osobami má nabyvatel licence, který může bez souhlasu vlastníka či majitele práva právo vymáhat pouze v případě, že porušení či ohrožení práva oznámil jeho vlastníku či majiteli a ten svá práva nezačal ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení vymáhat. Pro všechny oprávněné osoby je zakotveno právo žádat po určitých subjektech, které se nějak podílejí na porušování práv z průmyslového vlastnictví, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo. Právo na informace je vymahatelné i soudní cestou v řízení o porušení práva.

 

Co se týče konkrétních prostředků vymáhání práv, zákon společně v §4 upravuje žaloby na zdržení se jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, a na odstranění následků ohrožení nebo porušení průmyslových práv. V §5 je dohromady upravena žaloba na náhradu škody společně s žalobou na vydání bezdůvodného obohacení a žalobou na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, byla‑li zásahem způsobena nemajetková újma.

 

Při rozhodování sporů ze žalob na zdržení se jednání a na odstranění následků ohrožení nebo porušení průmyslových práv jsou zákonem demonstrativně stanovena opatření, jichž se může oprávněná osoba domáhat. Kromě těchto opatření zákon umožňuje oprávněné osobě domáhat se zároveň i práva uveřejnit rozsudek na náklady porušovatele, který ve sporu neuspěl. Rozsah pasivní legitimace je přitom poměrně široký. Pasivně legitimováni jsou nejenom sami aktivní porušovatelé práv, ale oprávněné osoby se mohou svých práv domáhat rovněž vůči každému, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv.

 

Co se týče žalob na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, zákon stanoví minimální částku pro výši nároku uplatněného v žalobě. Obecně je tato částka stanovena ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj. Tato částka je snížena na výši jednoho licenčního poplatku v případě, že porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje průmyslová práva.

 

Součástí zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je i ustanovení o zvláštní působnosti Městského soudu v Praze v těchto věcech. S účinností od 1. 1. 2008 se Městský soud v Praze stává soudem prvního stupně ve sporech o nárocích z práv k průmyslovému vlastnictví, dále jako soud prvního stupně rozhoduje o ochranných známkách Společenství a průmyslových vzorech Společenství. Je mu svěřeno i přezkoumávání pravomocných správních rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví. Pro účely soudnictví ve věcech průmyslového vlastnictví se zřizují specializované senáty složené z předsedy a dvou soudců.

 

Zdroje:

Zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví

http://www.upv.cz

 

[1] URL: <http://isdvapl.upv.cz/servlet/page?_pageid=82,112&_dad=portal30&_schema=... [citováno 11. 6. 2006]