JUSTICE VRACÍ ÚDER

 

První část této úvahy byla přednesena na konferenci, kterou uspořádal  Ústav štátu a práva slovenské Akademie vied  ve dnech 25. - 27. března 2009 v Tatranskej Štrbe na téma „Pluralizmus moci a práva" Druhá část této úvahy je určena pro sborník vycházející z této konference.

 

Jestliže se tak úctyhodná instituce, jakou je Ústav štátu a práva SAV, rozhodne pořádat konferenci na téma „Pluralizmus moci a práva", pak z tohoto faktu plyne jedna zásadní skutečnost: moc a právo se nám zpluralizovaly; neboť kdyby tomu tak nebylo, koho by zajímalo téma odtržené od reality dne, téma, které nevzbuzuje zásadní impulzy pro další pokusy o uchopení reality doby myslí právníka....

 

            Přesto, že jde o téma nanejvýš aktuální, upadá nad ním právník v mírné rozpaky, neboť cítí potřebu definovat nejdříve základní pojmy tak, aby mohl se zabývat otázkou, o JAKOU  moc a JAKÉ právo se jedná, respektive co to vůbec právo je. Dále pak, zda ona „pluralita" se vztahuje pouze k pluralitě moci - tedy mocí - či také k pluralitě práva - respektive práv.  Navíc může dojít i k další ošemetné situaci, za které moc a právo působí skutečně pluralisticky ve smyslu své souběžnosti,  domáhaje se řešení stejného problému jednou tím, podruhé oním prostředkem.

 

Pro rozmotání tohoto klubka vzájemně podmíněných definic, jimž se základní učebnice právní teorie s takovou chutí vyhýbají, je nutno přece jen předložit pokusy o vymezení toho, co je to právo a co je to moc.

 

Vskutku nezapomenutelná je definice Karla Marxe, podle které  „Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon."

 

Dále:[1]

G. Gurwich uvádí:
Právo je pokusem realizovat v daném sociálním prostředí ideu spravedlnosti prostřednictvím mnohostranné imperativně atributivní regulace založené na vymezeném vztahu mezi nároky a povinnostmi."
 

Významný polský sociolog  J. Szczepaňsky uvádí, že „Právo je souborem formalizovaných sankcí, který reguluje chování jednotlivců, činnost institucí a dalších subjektů."

 

Bůh právní teorie 20. století H.L.A. Hart, odkazuje[2] na H. Kelsena, uvádějícím, že „Právo je primární norma, která vyžaduje sankci".

Trošku decentněji to říká N. Luxman, který  ve své definici tvrdí, že  „Právo je sociální systém vyjadřující strukturu společnosti, strukturu institucionálně podpořených normativních očekávání.".

Pak jsou ovšem prosťáčkové boží, jejichž ortodoxní idealismus jak se zdá již zavání mentální retardací (k nimž se řadí i autorka tohoto příspěvku) kteří stále podléhají iluzi, že ať už je čímkoliv,  v každém případě právo má být nástrojem k dosažení spravedlnosti.

 

Nyní k definici moci. Ta může být vykládána takto[3]:                                                                     - způsobilost, schopnost k nějakému působení či účinku

            - vyšší moc coby náhoda

            - moc coby úsilí napřené k dosažení nějakého cíle

            - získaná možnost někoho ovládat nebo vykonávat svůj vliv, rozhodovat.

 

            Autorka se domnívá, že pro potřeby tohoto textu je nejužitečnější se přidržet oné poslední definice, totiž definice moci jako „získané možnosti někoho ovládat nebo vykonávat na něj svůj vliv".  Pod deformacemi způsobenými studiem státovědy se obvykle ke slovu „moc" velmi rychle a takřka automaticky přiřadí přívlastek „státní" - avšak právě zde se dostáváme k jádru tématu této konference.

 

            Posledním slovem, které je třeba definovat, je slovo „pluralizmus", kde ovšem padla kosa na kámen. Slovníky cizích slov vykládají tento pojem jako na příklad:

-          filozofický směr uznávající existenci více podstat[4]

-          princip demokratické společnosti založený na existenci volné soutěže více politických stran

-          mnohost, rozmanitost, složitost[5]

 

            Žádná z těchto definic autorce nevyhovuje, neboť ta ve slově „pluralismus" cítí poněkud jiný význam: cítí v něm slovo „souběžnost", případně vzájemné ovlivňování se, a to nikoliv vždy jen ovlivňování přátelské a spolupracující, ale též vzájemné ovlivňování se ve smyslu konkurence.      Evidentně takto neuvažuje sama. Na příklad polští účastníci konference znamenitě pohovořili o „privatizaci moci" bezpečnostními agenturami a poukázali tak na vznik privatizace moci v místech, kde byla doposud výhradním „dodavatelem" moci právě moc státní. I další účastníci konference přednesli působivé příspěvky dokladující, jak státní moc je trhána na kusy, zatlačována do stále menšího a menšího prostoru, na což reaguje jakoby rakovinným bujením. Ve stále se zužujícím prostoru pak dosahuje grandiózního nakupení, v jehož rámci požírá sama sebe, až dosáhne toho stádia, na němž se zacyklí do  vzájemně si odporujících příkazů a zákazů.

 

            Pro autorku tohoto příspěvku tedy téma „pluralita moci a práva" znamená  tato pluralita především překročení hranic klasického rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní tak, že dochází k neoprávněnému zásahu jedné moci do moci jiné. Právo tím, že jeho systém je - či má být - neovlivnitelný mocí výkonnou, má garantovat  to, na čem se jeho výše uvedené definice shodnou: totiž elementární spravedlnost, předvídatelnost chování systémů co se týká očekávání chování a sankcí za nesplnění těchto očekávání , a tím i stabilitu celého společensko - ekonomického a sociálního systému.

 

Kauza Čunek

 

Coby praktikující advokátka měla autorka možnost  seznámit se s nedávným zásahem moci výkonné do moci soudní, respektive, moci výkonné do moci „práva". Stalo se tak v rámci obhajoby paní Marcely Urbanové, svědkyně v případu dříve obviněného místopředsedy vlády ČR Jiřího Čunka. Seznámení s tímto případem bylo také jádrem vystoupení na dané konferenci, které si tímto zde dovolí stručně shrnout, přičemž  svá tvrzení a teoreticko-právní závěry hodlá dále podpořit odkazem na další dva zásahy moci výkonné do sféry práva.

 

            S ohledem na skutečnost, že případ paní Marcely Urbanové, která nyní čelí trestnímu obvinění z křivého svědectví, není doposud uzavřen, je možno odkázat pouze na obecné vědomosti z tohoto vyšetřování a vyšetřování bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, které již prošly médii; autorka se však nezříká možnosti nabídnout tyto informace v jiném uspořádání a v jiném úhlu pohledu.

 

            Pro pochopení teoretického problému, jakým moc výkonná inherovala do oblasti výlučného působení práva, nechť je čtenáři předložen tento stručný popis případu:

 

            Paní M.Urbanová byla řadu let vedoucí sekretariátu vsetínského starosty Jiřího Čunka, od  kterého po sedmi letech odešla - ukončením pracovního poměru výpovědí. Příčinou byly spory pracovně-právního charakteru, které se M.U. snažila řešit prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Jiřího Nováka. V rámci jednání svému advokátovi paní M.U. mimo jiné sdělila, že byla přítomna předávání finanční částky p. Jiřímu Čunkovi, a to ve výši 500.000,- Kč od zástupce společnosti HB Real, kterou dotyčný definoval jako osobní provizi v souvislosti s privatizací bytového fondu města Vsetín. Pravděpodobným způsobem, jak se celá věc dostala k policejnímu šetření, bylo, že advokát sám tuto informaci předal policii. Advokát svoji klientku nepoučil, že má právo o takové skutečnosti mlčet[6] a z neznámých důvodů ji naopak nabádal k tomu, aby podala trestní oznámení pro tento trestný čin. M.U., to odmítla, když však byla následně policií oslovena, aby se k tomu, co o dané věci ví, vyjádřila, již mlčet nemohla - zejména u vědomí svého postavení svědka, jehož primární povinností JE vypovídat. Pozoruhodné je, že toto oznámení vůbec není ve spise dříve obviněného J. Čunka a ing. P. Hurty obsaženo a vyšetřovací spis začíná „Záznamem o zahájení úkonů trestního řízení", ve kterém je uvedeno, že „...na základě operativního šetření byly dne 23. 11. 2006 zahájeny úkony trestního řízení ve věci přijetí úplatku, neboť na podkladě předběžného šetření je dostatečně odůvodněn závěr, že dne 11. 2. 2002 mohl být starostou města Vsetín J. Čunkem spáchán ve Vsetíně, v kanceláři starosty trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.." ....Dále je v záznamu Policie ČR uvedeno, že   „V této souvislosti bylo šetřením dále zjištěno, že k předání úplatku mělo dojít za přítomnosti sekretářky Marcely Urbanové, kdy starosta Jiří Čunek jí měl říct, že tak se vydělávají peníze..."  Poté došlo k policejnímu šetření tr. činu příjímání úplatku a úplatkářství. Podle názoru autorky, která měla možnost spis prostudovat, pokud se vyznačovalo šetření nějakým zvláštním prvkem, pak tím, že všechny strany pracovaly mimořádně pečlivě. Spis je protkán řadou úředních záznamů PČR, které referují v podstatě o margináliích a naopak zase řadou přípisů advokátů obou obviněných, kteří se pro svoje klienty snažili získat co nejlepší procesní postavení a navrhovali řadu důkazů, které policie skutečně v maximální míře prováděla. Ke zlomu došlo v souvislosti s uzavřením vyšetřování, kdy bylo oběma obviněným sděleno, že vyšetřování je ukončeno a že dle názoru PČR jsou dány předpoklady pro podání obžaloby a oba právní zástupci a jejich klienti byli vyzváni, aby se v určité dny na konci května 2007 přišli seznámit se spisem. Ve viditelné diskontinuitě aktivit obou právních zástupců a jejich klientů se nikdo z nich na žádný z dnů, kdy se měli se spisem seznámit, k tomuto úkonu nedostavili a ani se neomluvili.  Dne 4. 6. 2007 pak rozhodl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Stanislav Potoczek, že celý spis „se z důležitých důvodů odejímá státnímu zástupci v Přerově a přikazuje se k dalšímu provádění úkonů v trestním řízení  státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Jihlavě." Stalo se tak na základě stížnosti právního zástupce Jiřího Čunka, JUDr. E. Bruny,  ze dne 21. 5. 2007.

 

            Zde se dostáváme k oné zásadní otázce, která se vine jako červená nit celou již skončenou „kausou Čunek" a doposud neskončenou „kausou Urbanová", totiž, zda Nejvyšší státní zastupitelství mělo vůbec zákonnou možnost takovýmto způsobem do vyšetřování dosud živého spisu zasáhnout. Jádrem sporu četných právníků je interpretace ust. § 12h) Zákona o státním zastupitelství[7] , které zní takto:

 

§ 12h
(1) Nejvyšší státní zastupitelství při zajišťování výkonu oprávnění a povinností nejvyššího státního zástupce může kdykoli provádět potřebná zjištění u kteréhokoli nižšího státního zastupitelství, které  je povinno mu na jeho žádost poskytnout požadovanou součinnost. Přitom může zejména požadovat předložení spisů vedených u nižších státních zastupitelství, nahlížet do nich, pořizovat z nich opisy a výpisy a vyžadovat informace a nezbytná vysvětlení. Jde-li o jiné než vrchní státní zastupitelství, není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věci, která nebyla  pravomocně skončena.

 

            Co je to „zasahování" do způsobu vyřizování věci? Naprostá většina právních teoretiků se shoduje v tom, že pojem „zasahování" je pojmem obecným, nadřazeným na příklad nad pojmem „odejmutí věci a přikázání věci". Odejmutí a přikázání věci je dle převažujícího lingvistického výkladu právní normy jedním ze způsobů, jakým lze (respektive dle ust. § 12h zák. o státním zastupitelství  n e l z e ) zasahovat. Nejvyšší státní zastupitelství se však drží výkladu, že  v uvedeném ustanovení, stejně jako nikde jinde v citovaném zákoně není výslovně „odejmutí a přikázání" věci jinému státnímu zastupitelství zakázáno. Nejen dle  názoru autorky je takovýto výklad právní normy jejím účelovým znásilněním, o čemž svědčí i fakt, že z praxe není známo, že by takovéhoto institutu - totiž odejmutí a přikázání věci Nejvyšším státním zastupitelstvím - bylo užito v jiném případě než v případě vyšetřování místopředsedy vlády Jiřího Čunka.  Na podporu tohoto tvrzení je též možno uvést ust. § 12a zák. o státním zastupitelství, který zní:

 

㤠12a
(1) Spory o příslušnost mezi státními zastupitelstvími rozhoduje státní zastupitelství, které je vůči těmto státním zastupitelstvím nejblíže vyšší.
(2) Nejblíže vyšší státní zastupitelství rozhoduje o odnětí a přikázání věci jinému nižšímu státnímu zastupitelství, jestliže vedoucí státní zástupce dotčeného nižšího státního zastupitelství je podle  předpisů upravujících řízení vyloučen z projednávání věci, nestanoví-li tento zákon jinak."

 

Zde je zřetelně vidět, že odnětí a přikázání věci je samostatně upraveno v zákoně ust. § 12a odst. 2, přičemž dle tohoto ustanovení o odejmutí věci Jiřího Čunka od OSZ Přerov mohlo rozhodnout pouze nejblíže nadřízené SZ, což je zastupitelství krajské.

 

            Celá tato záležitost by byla pouze nesprávnou interpretací zákona, eventuálně překročením pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství, kdyby ovšem na základě tohoto odejmutí a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství nedošlo k zásadnímu obratu: z věci, která byla dle dosavadního názoru PČR skončena a „zralá" na podání obžaloby, se stala kauza, o které jiný okresní státní zástupce prohlásil, že „trpí zásadními vadami" a trestní stíhání J. Čunka a P. Hurty zastavil. Jako důvod zastavení trestního stíhání, uvedený v usnesení[8] bylo explicitně uvedeno, že „je nepochybné, že nenastaly skutky, pro které se trestní stíhání vede". Jediným dalším zásadním vyšetřovacím úkonem, který oproti původnímu spisu nově ustanovený okresní státní zástupce provedl, pak byl sedmihodinový výslech svědkyně Marcely Urbanové, ve kterém potvrdila svoji již třikrát předtím tvrzenou verzi průběhu celého dne, kdy k převzetí úplatku došlo. Jistěže trestní řád ve svém ust. § 172 odst. 1 písm. a) takový postup umožňuje, avšak s ohledem na rozporuplnost závěrů dvou vyšetřovacích orgánů je toto jeho užití velmi diskutabilní.  Je ovšem pravda, že v době vydání  usnesení o zastavení trestního stíhání J. Čunka a P. Hurty byl vyšetřovací spis snad nejpřísněji střeženým tajemstvím v zemi a bylo možno předpokládat, že nikdo kromě dřívějších obviněných nebude moci do něj nahlédnout a stav předchozího vyšetřování zjistit.

 

            Nečekaným průlomem do neproniknutelnosti spisu byla občanskoprávní žaloba na ochranu osobnosti, kterou podali mimo jiné nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Renata Vesecká, bývalý ministr spravedlnosti Mgr. Pavel Němec, místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera, okresní státní zástupce JUDr. Arif Salichov a několik dalších státních zástupců na bývalou nejvyšší státní zástupkyni Mgr. Marii Benešovou za to, že o nich v souvislosti s vyšetřováním J. Čunka a P. Hurty hovořila jako o „justiční mafii". Před Krajským soudem v Praze proběhlo rozsáhlé dokazování, při němž vypovídalo množství svědků o tom, že uvedené osoby se scházely právě za účelem „vyřešení" kauzy Čunek a krajská státní zástupkyně JUDr. Zlatuše Andělová vypověděla, že na ni byl vyvíjen nátlak, aby řízení proti J. Čunkovi bylo vedeno k zastavení trestního stíhání. Korunou všeho byl výrok místopředsedy Nejvyššího soudu P. Kučery pronesený na jedné ze schůzek před několika svědky v tom smyslu, že když jde o udržení vlády, musí jít spravedlnost stranou.

 

            Soudce posuzující žalobu osobnosti po tomto řízení, které plnilo každodenně první strany tisku, přičemž vynášení rozsudku bylo vysíláno televizí v přímém přenosu za mimořádné sledovanosti, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť jednání jmenovaných, kteří jsou bezesporu všichni členové justice, skutečně nese znaky „mafiánství", tedy  skrytého ovlivňování, které je na hranici či dokonce již za hranicí  stanovené zákonem.

 

            Mediální poprask okolo tohoto případu neutichal ani nadále, přičemž ve strukturách státního zastupitelství došlo k posunům, které není možno nazvat jinak než čistkami. Tak na příklad  vedoucí Okresního státního zastupitelství v Liberci, JUDr. Adam Bašný. Ten byl pozván organizací Transparency International v listopadu 2008 na konferenci „Transparentnost a důvěryhodnost české justice" a tam uvedl, že „kauza Čunek" měla na důvěryhodnost  justice negativní vliv. JUDr. Bašný byl vzápětí ze své funkce odvolán, stejně jako někteří další státní zástupci, kteří se jej zastali. Zvrat v jeho věci nastal až poté, co se za něj - zcela neobvykle, neboť tato stavovská organizace se doposud nikdy k podobným záležitostem nevyjádřila - postavila Unie soudců, která mu vyjádřila podporu. Potom se chopil díla tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil a rozhodnutí  státních zástupců jednajících v neprospěch JUDr. Bašného změnil ve stav směřující k obnovení původního stavu před jejich zásahem.

 

            Jak bylo již řečeno dříve, všechny navzájem propojené případy, v jejichž centru stál bezesporu výrok P. Kučery o odsunutí spravedlnosti stranou z důvodů zachování vlády, byl sledován širokou českou veřejností, médii a pochopitelně politickou opoziční scénou. Slovní přestřelky v Parlamentu na téma „justiční mafie" snad ani nelze vypočítat; v každém případě je jasné, že jedním ze zásadních důvodů, kvůli kterému bylo v březnu 2009 vyvoláno hlasování o důvěře vládě byly právě neudržitelné poměry v justici, známé jako „justiční mafie". Jistěže to nebyl důvod jediný, ale byl rozhodně nepřehlédnutelný. K velkému překvapení mnohých, a to včetně samotné parlamentní opozice, která hlasování o důvěře vyvolala, dopadlo toto hlasování pro vládu negativně, a vláda byla nucena odstoupit.

 

            Tak se stalo, že akt moci do pravomocí spadajících do sféry vlivu justice, jehož jediným účelem bylo udržení vlády, zásadním způsobem přispěl k jejímu pád.

¨         

            Justice vrátila svůj úder.

 

            Zdálo by se, že tímto bumerangovým efektem bylo dosaženo kýženého efektu a věc se vrátila - byť způsobem zcela nevídaným - do správných kolejí. Autorka je však přesvědčena o tom, že právě nyní jsme se ocitli na začátku dominového efektu, jehož konečné důsledky se ztrácejí v mlze budoucnosti. Případ JUDr. Adama Bašného totiž otevřel další otázku, totiž otázku celé struktury a začlenění struktury státního zastupitelství. Z čistě formalistického hlediska se jeví situace tak, že k žádnému zásahu do „justice" ze strany exekutivy nedošlo, neboť postavení státního zastupitelství je upraveno v čl. 80, tedy v hlavě III. Ústavy, která pojednává o moci výkonné. Státní zastupitelství je tedy součástí moci výkonné, takže jaký zásah? Problém ovšem spočívá právě v tom, že státní zastupitelství je zařazeno do tohoto oddílu a celá jeho struktura je vedena jako součást exekutivy. Z popisu „kauzy Čunek" a všech dalších, které se na ni nabalily nikoliv jako sněhová koule, ale jako antarktický ledovec, je zřejmé, že zařazení státního zastupitelství do moci výkonné je naprosto nesystémové, nefunkční a ve své podstatě ohrožující demokratické zřízení země. I autoři Ústavy možná tento fakt podvědomě cítili, když právě čl. 80 je posledním článkem hlavy III a články počínaje čl. 81 již spadají do hlavy IV, pojednávající o moci soudní. Zdá se tedy, že protiprávní zásah Nejvyššího státního zastupitelství, který ve své podstatě byl marginální, povede dříve či později k novelizaci Ústavy a k naprosté změně struktury státního zastupitelství. Je přitom krajně nepravděpodobné, že v případě osamostatnění se státního zastupitelství, zůstala by stranou organizace justice, jejíž organizačně-technické podléhání ministerstvu spravedlnosti je předmětem kritiky soudců vůči moci výkonné již řadu let.

 

 

 

Kauza poplatky

 

            Zdálo by se, že v „případu Čunek" a propletenci okolo něj jde o ojedinělou situaci, kdy se ona elementární Spravedlnost zásahu moci výkonné sice neubránila, ale zato jí její úder v plné síle vrátila. Není tomu tak. Je s podivem, že nikdo z politologů na vzniklou situaci - alespoň pokud je autorce známo - z tohoto úhlu pohledu nereagoval. Půl roku před pádem vlády došlo rovněž k úderu, který je možno považovat za jeho obdobu. Je pravda, že sled vzájemných střetů mezi mocí výkonnou a soudní byl  v tomto případě méně přehledný, neboť na straně moci „soudní" vystupoval Ústavní soud, který, ačkoliv je zařazen v hlavě IV Ústavy a je  tedy součástí moci soudní, přesto požívá jistého výlučného postavení.

 

            Jak je všeobecně známo, meritem věci bylo, zda úhrada poplatků za ošetření u lékaře, uzákoněných v rámci pokusu o reformu zdravotnictví, je či není v souladu s Ústavou.  O této otázce rozhodlo dne 20. 5. 2008 Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl ÚS 1/08[9] v rámci posuzování celého zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů.  Stížnost podalo celkem 110 poslanců  a 19 senátorů Parlamentu  České republiky, a to v drtivé převaze z řad vládní opozice, tedy KSČM a především ČSSD. Poslanci a senátoři uváděli - velmi zjednodušeně řečeno -  že  článkem 31 Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku ČR, je garantován nárok na bezplatnou  zdravotní péči[10]. Slovo „bezplatný" považovali za odporující zaváděnému „regulačnímu poplatku" ve výši 30,- Kč. Proto žádali zrušení celého zákona, což by v podstatě znamenalo - alespoň podle interpretace médii, jež se případem mohutně zabývala, zrušení reformy zdravotnictví. Protože reforma zdravotnictví byla považována za úhelný kámen, na kterém byla postavena tehdejší vláda složená z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených,  rovnalo by se odmítnutí zákona zavádějícího mimo jiné též regulační poplatky u lékaře, nikoliv sice politické, ale právní vyslovení nedůvěry vládě. Autorita vlády by byla případným rozhodnutím Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelů mimořádným způsobem podkopána.  Je tedy zřejmé, že rozhodování o „regulačních poplatcích" nebylo jen rozhodování o tom, zda se bude či nebude platit částka 30,- Kč za návštěvu u lékaře tak, aby „ubylo simulantů v čekárnách", ale o způsobilosti vlády k realizaci reformy zdravotnictví, potažmo vůbec o způsobilosti vlády vládnout.

 

            Za této situace z patnácti soudců, kteří v plénu o tomto zákonu rozhodovali, sedm vyslovilo svoje odlišná stanoviska[11]. Pro slučitelnost posuzovaného zákona a Ústavy hlasovalo tedy 8 soudců; rozhodnutí bylo přijato nejtěsnější možnou většinou v poměru 8:7. Připojená odlišná stanoviska soudců, kteří dosáhli „pouze" na sedm hlasů, si k uvedené situaci skutečně nebrala servítek a pouštěla se jak do svých soudcovských kolegů, tak zejména do vlády. Ve stanovisku soudkyně Wagnerové jsou na příklad kolegové - soudci většinového stanoviska drceni obviněním ze „soudcovského aktivismu", kterému není svatá dosavadní zažitá judikatura a svým hlasováním působí právní nestabilitu v zemi. Nepřímo byli tito soudci napadeni ze zohledňování  politického,  nikoliv právního a na politice, respektive na moci výkonné, nezávislého rozhodování.  I další „opoziční" soudci napadali svoje kolegy z toho, že ve své podstatě utilitaristicky, nepřímo novelizovali právě čl. 31 Ústavy, když zároveň ani nebyli schopni vysvětlit, co to vlastně „regulační poplatek" je za platbu. Vláda samotná byla napadena, že reformu zdravotnictví, která je bezesporu potřebná,  provedla „od stolu", její posouzení pak „ze slonovinové věže". Opět v dalším „odlišném stanovisku"  byli „většinoví soudci" napadeni za to, že neochránili přiměřený prostor pro moc zákonodárnou, která byla při procesu přijímání tohoto zákona degradována na pozici jakési vládní přisluhovačky.

 

            Právě tímto posledním argumentem se dle autorky dostala záležitost třicetikorunového nespecifického poplatku do roviny problému nejvyššího řádu, neboť ve své podstatě poukazovala na zborcení přehrad mezi mocí výkonnou a zákonodárnou, tedy na potlačení demokracie a demokratického výkonu moci v České republice.

 

            To, že Plénum Ústavního soudu uznalo  zákon č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů, za jsoucí v souladu s Ústavou, bylo všeobecně vnímáno jako získání oprávnění vlády zůstat i nadále u moci. Že to bylo oprávnění zdánlivé, se ukázalo při nejbližších volbách, které v České republice proběhly na podzim 2008; jednalo se o volby do krajů. Otázka zdravotních poplatků se stala hlavním volebním heslem ČSSD a zejména MUDr. David Rath, dříve předseda České lékařské komory, tématu dokonale využil, což jej nakonec vyneslo do křesla hejtmana Středočeského kraje. Výsledek voleb byl pro dosavadní vládní koalici, která napřela tolik úsilí za zachování zdravotnických poplatků, naprosto katastrofický. Ztratila totiž všechna  krajská zastupitelstva a všechny hejtmany. Voličský zisk ČSSD byl grandiózní.  Když se vládnoucí ODS pokusila o politickou analýzu svého totálního propadu, přišla pouze na jedno vysvětlení: Češi jsou hloupý a levicový národ, který se dá koupit za třicet korun poplatku.[12]

 

            Toto vysvětlení, které autorka tohoto textu považuje za politicky nekorektní a lidsky ponižující, je ještě navíc zřejmě nepravdivé. K propadu vládní koalice přispělo dle názoru autorky především znechucení národa nad manipulativním způsobem, kterým bylo dosaženo nejtěsnější většiny při zajišťování toho, aby napadený zákon u Ústavního soudu „prošel". Jistěže národ není složen z jednoho ústavního experta vedle druhého, je však nepochybné, že lidé jsou na manipulaci práva citliví a pakliže přeroste míra manipulovanosti jistou mez, začnou se jakýmsi neuvědomělým způsobem bouřit. Vždyť všichni obyvatelé jednoho území, navíc jazykové propojeného, sdílejí jedno informační pole, jehož existence již dnes je prokázanou realitou.[13]  I právnicky nevzdělané osoby jsou tak vedeny elementárním  právním citem, jehož základy jsou společné lidstvu jako takovému, neboť jsou s pravděpodobností  blížící se jistotě dány jednotným evolučním vývojem lidstva.[14]

 

            Sledováním vývoje případu „poplatky u lékaře" je možno dojít k následující dešifraci událostí: bylo by pravděpodobně přílišné obviňovat ty soudce Ústavního soudu, kteří hlasovali pro konformitu předmětného zákona s Ústavou, že vyhověli politickému zadání. Je však zřejmé, že příliš jednostranně přihlédli ke „společensko-politickým okolnostem" a  výsledek jejich činnosti - zejména s ohledem na těsnost dosažené většiny a mimořádně závažné argumenty oponujících soudců - je možno hodnotit jako podlehnutí politickému nátlaku, jmenovitě nepřímému nátlaku exekutivy na Ústavní soud.

Tímto svým rozhodnutím však  Ústavní soud otevřel obrovské argumentační pole opozici a fakticky jí tak dal do ruky nástroj, s jehož zásadní pomocí vyhrála nejbližší volby. Justice tak vrátila svůj úder moci výkonné, která ji použila či spíše využila ve  svůj domnělý prospěch.

 

 

Má justice ještě co vracet??

           

            Jestliže se díváme na vzájemné působení práva, respektive té jeho složky, kterou by bylo možno nazvat „elementární spravedlností"  a moci výkonné, je logické položit si otázku, zda existují ještě nějaké další skryté, na první pohled nerozpoznatelné údery, kterými znásilněná Spravedlnost  vrací moci výkonné její údery.

            Autorka je přesvědčena, že takovéto zásahy moci výkonné do principů obecné spravedlnosti existují, že jde o zásadní zásahy moci výkonné do oblasti práva, a co hůře, že Spravedlnost doposud konečný úder exekutivě nevrátila. To, čeho jsme zatím svědky, jsou drobné předzvěsti pádu exekutivy, který může přijít i až za relativně dlouhou dobu.

Pokud se podíváme na to, co opakovaně destabilizuje moc výkonnou, pak jsou to bezesporu vždy po několika letech znovu se vynořivší zprávy o propojenosti nejzávažnějších forem zločinu, zejména organizovaného zločinu, a vrcholných špiček politické scény bez ohledu na stranickou příslušnost. V devadesátých letech byla takovým propojeným  a zdaleka ne dostatečně objasněným „podnikem" případ lehkých topných olejů.[15]  Zásadní politický vliv měla svého času tak zvaná „Kubiceho zpráva" a již řadu měsíců je na pomyslném stole zpráva pod jménem „Krakatice"[16], mapující vztahy nejvyšších představitelů státu, a to jak volených, tak na místech úřednických, s podnikatelskými kruhy, jejichž způsob podnikání není vždy zcela jasný. Zdá se tak, že Českou republiku ovládají zcela jiné osoby, než ty, které byly řádně zvoleny v parlamentních i jiných volbách, respektive, že tyto osoby tak činí ve prospěch nikoliv svých volitelů, ale jiných osob, které jsou schopny disponovat mimořádnými majetky.

Položíme-li otázku, kde jsou počátky těchto grandiózních majetků, musíme z velké části odpovědět, že v tzv. „velké privatizaci", nastartované zákonem č. 92/1991Sb.

 

Kolik zaplatíme za velkou privatizaci?

 

            Jistěže byla napsána řada článků a rozborů o tom, co to byla a je velká privatizace, realizovaná především formou privatizace kuponové. Dle názoru autorky však schází právní rozbor, čím byla kuponová privatizace z hlediska právního. Protože toto mimořádně rozsáhlé téma je nad možnosti tohoto rozsahem omezeného příspěvku, pokusí se autorka nastínit pouze některé teze,  z nichž se pokusí vyvodit obecné závěry, aplikovatelné i na shora poukázané příklady.

 

            Z hlediska ekonomického byla „velká privatizace" charakterizována v důvodové zprávě takto[17]:

 

            „Jednou ze základních podmínek vytvoření skutečného tržního hospodářství je převod dosavadního prakticky výlučného státního vlastnictví výrobních prostředků na vlastnictví soukromé. Předkládaný návrh zákona vymezuje podmínky tohoto převodu, základní instituce zajišťující tento převod a formu jeho zahájení."

Vládní garant zákona o velké privatizaci, tehdejší federální ministr financí Václav Klaus na začátku rozpravy uvedl[18]:  „... Jedná se o zcela mimořádný zákon. Jedná se o klíčový  prvek transformace československé ekonomiky... tento proces tzv. velké privatizace je považován za klíčový rozhodující moment přeměny jednoho ekonomického systému v ekonomický systém druhý."

 

            Z hlediska ekonomického je obsah zákona jasný, co však znamenal tento zákon z hlediska právního? Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v následné rozpravě se k tomuto  úhlu pohledu nikdo nevyjádřil. Navíc, ačkoliv se to zdá být absurdní, když dnes pročítáme parlamentní rozpravu, vystupuje na povrch, že proti tomuto zákonu vlastně nikdo neprotestoval a i opozice, která s ní nesouhlasila, předkládala takové argumenty, které ve své podstatě privatizaci podpořily.[19] S principem kuponové privatizace dokonce souhlasila komunistická strana, což kupodivu nikomu nepřipadalo podivné.[20]

 

            JEDINÝM z diskutujících, který se ptal po ideovém obsahu velké privatizace, byl nikoliv prominentní právní teoretik, kterých bylo ve Federálním shromáždění několik[21], ale zemědělský inženýr, který přišel do poslanecké lavice takřka v holinkách z pole, předseda KDU - ČSL, ing. Josef Lux. Ten ve své řeči uvedl následující:

 

            „ ...Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s tatcherovskou Anglií je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování......"

 

            Poslanec Josef Lux tak jako jediný pozvednul prapor, který všem ostatním (včetně autorky tohoto textu) vypadnul z ruky přijetím zcela okleštěného zákona o mimosoudních rehabilitacích.[22]. Tímto zákonem byly popřeny i v té době platné zákony, dle kterých měl být za znárodněný majetek vyplacena náhrada. Zákonem o mimosoudních rehabilitacích byl omezen přístup původních vlastníků k jejich vlastním majetkům; zákonem o velké privatizaci tak byl v podstatě d o k o n č e n  vyvlastňovací proces započatý komunistickou stranou roce 1945.

 

            Okleštěním práv původních vlastníků na  minimum a rozchvácením majetku velkou privatizací se tehdejší Československá federace ve skutečnosti o d ř e k l a  principů římského práva, na nichž byla vybudována evropská právní civilizace, principu absolutní ochrany vlastnictví a dědictví[23]. Odřízla se tím od pojmu „spravedlnost" jako od inherentní součásti jejího veřejného prostoru.

 

            Nejen ekonomické důsledky tohoto činu jsou strašlivé.

            Pojem „podnikání" je v české realitě - a to i zásluhou takových osob, jako je Viktor Kožený s jeho „Harvardskými fondy" nebo Radovan Krejčíř, v počátku jehož impéria stála privatizace tiskárny cenin v Českém Těšíně (člověku pak napadají různé myšlenky, kdeže se pak asi vzaly ty miliony dolarů v hotovosti zabavené v jeho nemovitostech), či jména dalších a dalších „kapitánů průmyslu", kteří stojí zdánlivě zcela mimo záběr politické scény - navždy zdiskreditován. Podnikání se u nás stalo synonymem nečestného jednání, banditismu, podvodu, neoprávněné držby.

 

            Navždy byl český národ rozdělen na „ty tam" a „ty tady", tedy  na emigraci a doma zůstavší. Česká emigrace vnímá dění ve  své domovině namnoze jako pokračování komunistického režimu, následkem čehož přišly oba nástupnické státy bývalé ČSFR o významnou lobbyistickou skupinu, jejíž vliv mohl mít pro obě republiky mimořádný význam.

V neposlední řadě pak jak česká, tak slovenská politická scéna zůstává mimořádně nestabilní, přičemž ekonomické ztráty již dnes dosáhly nespočitatelných hodnot.

 

            Rozpory mezi nositeli původního pojetí práva a spravedlnosti, kteří navazují na tradici římského práva a obecně spravedlivé spravedlnosti na straně jedné a mezi novými ekonomickými strukturami je neustále živé. Do této kategorie je možno zařadit na příklad i rozpory ohledně regulace nájemného: restituenti nemovitého majetku, zejména nájemních domů, jsou ve své podstatě jediní, kdo primárně nevděčí za  svůj majetek novým poměrům, nastoleným po roce 1989. Pokud by se jim podařil plný přístup k jejich majetku tak, že by nebyli vázáni regulací nájemného, pak by se stali pravděpodobně jedněmi z mála ekonomických subjektů, kteří by byli schopni se současným poměrům postavit.

Stejně tak se otevírá stále znovu otázka nevypořádaných náhrad za movitý majetek nedobrovolně odevzdaný zemědělským družstvům, neuzavřenou kapitolou je postavení vlastníků zemědělské půdy a  z e j m é n a  je stále neřešenou a nevyřešenou otázkou nepromlčený nárok původních majitelů na vyplacení náhrad za znárodněný majetek. Samostatnou otázkou téhož gardu je otázka nevráceného majetku církvím.

 

 

Závěr

 

            Jak vyplývá z obou výše uvedených příkladů, znásilněná Justice si za zasahování do „svého revíru"  vybírá jiný než prvoplánový  způsob odplaty. Preferuje takovou pomstu, která přichází ze strany, která měla být právě zásahem do spravedlnosti ochráněna.

V případě zásahu do spravedlnosti velkou privatizací lze tedy očekávat, že zprostředkovatelem „pomsty" bude ekonomika, jež měla být  zachráněna či nastartována. Může se tak stát formou tak brutálního ekonomického propadu, že to může vést k naprostému zhroucení české i slovenské ekonomiky, respektive ke státnímu bankrotu. Přičteme-li k této perspektivě existenci finanční  a hospodářské světové krize, není tento katastrofický scénář  nereálný.

 

            Jediné, co mohou právníci za této situace učinit, je nabídnout oprávněně rozhněvané Spravedlnosti jinou obětinu. Pochopitelně nikoliv ve formě zpochybnění současných následků velké privatizace a zpochybnění současného rozložení vlastnických vztahů, ale předložení takové vize spravedlnosti, která bude založena na reflexi vlastních chyb, na konstruktivním návrhu nastolení takového právního řádu, který bude v souladu s obecnými principy spravedlnosti - a v neposlední řadě též na pokání za chyby minulé.

 

            Autorka textu si dovoluje využít této příležitosti a navrhnout pořadatelům konference, aby krizi spravedlnosti a hledání spravedlivého systému fungování společnosti bylo věnováno následující právnické setkání v Tatranském Štrbe, jehož účastníci mají jak odbornou, tak morální erudici k takto zásadním otázkám odpověď hledat a nalézat.

 

 

[1] Další definice převzaty z : http://www.honzaplsek.cz/law/index.html

[2] Hart, H.L.A., Pojem práva, nakladatelství Prostor2004, str. 18

[3] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia Praha 1994

 

[4]  Akademický slovník cizích slov, Academia Praha, 1998

[5] Trávníček, F., Slovník jazyka českého, Slovanské nakladatelství Praha 1952

[6] Povinnost zaujmout k trestným činům aktivní postoj řeší ust. § 167 a 168 Trestního zákona č. 140/1961 Sb. Ust. § 167 upravuje obecnou povinnost překazit určité druhy trestného činu, ust. § 168 upravuje obecnou povinnost  některé trestné činy oznámit. Trestný čin přijímání úplatku dle § 160 a podplácení dle § 161 není ani v jedné kategorii .

[7] Zák. č.  283/1993 Sb. ve znění novel

[8] Usnesení Okresního státního zástupce JUDr. Jiřího Salichova sp. zn. ZT 327/2007-62 ze dne 3. 8. 2007

[9] Text Nálezu viz http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=58756&pos=1&cnt=4&typ=result

[10] Ust. čl. 31 LZPS zní: „ Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."

[11] Odlišná stanoviska připojili soudci: Rychetský, Holländer, Wagnerová (tedy předseda a oba místopředsedové ÚS), Nykodým, Güttler, Duchoň, Musil

[12]  Viz např. http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=623737 - článek „Češi jsou levicový národ"

[13] K existenci informačního pole a intuitivního a mimosmyslového vnímání viz též:   Bradley, R. T.,  The Psychophysiology Of Intuition: A Quantum-Holographic Theory Of Nonlocal Communication , vydáno Institute for Whole Social Science, Carmel, California, USA  ve spolupráci s Institute of HeartMath, California, USA  a Emotion Institute, Auckland, New Zealand. Podrobnosti na http://www.informaworld.com/smpp/content~db=all?content=10.1080/02604020601123148

[14]  Viz např. Wilson, E. O. , O lidské přirozenosti., přeložil Eduard Bakalář,  Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993, str. 41. ,

Dále na příklad viz konference Human Behavior and Evolution Society (www.hbes.com - program konference, str. 79. , 12. 2. 2007.), která proběhla ve dnech 7.-11. června 2006 v Philadelfii, a kde představili Paul H. Robinson a Robert Kurzban z University of Pennsylvania Law School svou teorii trestního práva, prokazující, že lidé mají specifickou a přitom společnou intuici týkající se toho, co je a co není trestným činem, stejně jako to, že trestný čin má být potrestán. Tato intuice je nezávislá na demografických údajích i na kultuře.

 

[15] Viz také Lorencová, J., Večeř, J., Krvavé oleje. Nakl.  Jan Krytek Brno, 2006

[16] Viz např. http://domaci.ihned.cz/c3-28069670-002A00_d-tajemna-krakatice-hrozi-i-po-letech

[17] Viz důvodová zpráva k zák. č. 92/191 Sb. dostupná na www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0257_01.htm , str. 9

[18] Viz  www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot  - 13. schůze, 7. den jednání, čtvrtek, 21. února 1991

[19]  Viz např. projev poslance Miloše Zemana, který např. uvedl: „Kuponová metoda sama nebyla ve světě prakticky nikde použita s jedinou výjimkou, a tou je Britská Kolumbie, kde z tamní ústavy vyplývalo, že nově objevené přírodní zdroje mají být rozděleny mezi lid. A protože tam vytryskly naftové prameny, tak formou investičních kuponů k tomuto rozdělení došlo. Jakmile v Československu vytrysknou naftové prameny, budu podporovat kuponovou privatizaci. (potlesk.) Do té doby bych doporučoval omezit její aplikaci na Hodonínsko.

[20] Poslanec Grebeníček uvedl: „...zaznělo zde i mnoho rozporných názorů, ale současně se potvrdilo, že opodstatnění odstátnění podstatné části majetku státu má svoji logiku. Je třeba uskutečňovat tento proces bez velkých odkladů, s cílem zkrátit období nejistot a vytvořit podmínky pro racionální vystupování hospodářských subjektů."

[21] Znalosti prostředí Federálního shromáždění a průběhu přijímání zákona o velké privatizaci, jakož i zákona o restitucích, čerpá autorka ze svých osobních zkušeností. V letech 1990 - 1992 byla poslankyní Federálního shromáždění za Občanské fórum - Romskou občanskou iniciativu; členkou ústavněprávního výboru a zpravodajkyní k zákonu o tzv. mimosoudních rehabilitacích.

[22] Zákon č. 87/1991 Sb., viz. http://www.czechoffice.org/zakony/87_1991.htm

 

[23] K problematice ochrany různých kategorií vlastnictví též  Rook., D. Property Law and Human Rights,  Blackstone Press, London 2001, str. 3.  a dále

Schemers, H. „The international protection of the right of property in Manchester, F. and Petzold, H. (eds), „Protecting Human Rights: The European dimension, Köln, Varle Heymanns Verlag KG, 1988, p. 565 - 580, převzato z Rook, D. Property law and Human Rights,  Blackstone's Human Rights Series, Blackstone Press, London 2001, str. 7 a násl.