náhrada škody

Může vás šéf poslat ke gynekologovi?

Pokud se váš budoucí zaměstnavatel až příliš zajímá o vaše zdraví, ihned se důrazně ohraďte!

Ráda bych nastoupila jako recepční v hotelu. Můj zaměstnavatel po mně však chce, abych před přijetím absolvovala gynekologické vyšetření. Má na to vůbec právo? A co když potvrzení o prohlídce nedodám a oni mě kvůli tomu nepřijmou?

- Leona, Praha

HN: Jak vysoudit omluvu

Bylo to vlastně jako v případě, kdy se člověk soudí v civilním řízení - například o odškodnění za chybný zákrok lékařů či omluvu za urážku. Také musí sám nosit soudci důkazy ve svůj prospěch.

Novinka by se vztahovala na méně nebezpečné trestné činy. Experti ministerstva uvádějí ty, u nichž má na potrestání pachatele větší zájem poškozený než společnost.

Týkalo by se to třeba pomluvy, poškozování spotřebitele, poškozování cizího majetku z nedbalosti či krádeže ochranné známky. 

Profit: Na větrném Větrově bez větrníků

Stát může zbytečně přijít o dalších více než 920 milionů korun. O tolik ho žaluje soukromá firma Wind Technology. Ta chtěla postavit větrné elektrárny ve Větrově v Krušných Horách. Úřady nejprve stavbu povolily. Pak ale zas projekt zablokovaly kvůli výskytu vzácných ptáků. Firma teď žádá náhradu škody.

NOVA: Tomáš Baťa má naději získat od českého státu odškodnění

Moderátor
Potomek slavného obuvníka Tomáš Baťa má naději získat od českého státu odškodnění za znárodněný majetek. Jako první to uvedl deník Právo. Ústavní soud spolu s Nejvyšším správním soudem totiž nařídily Ministerstvu financí, které se dosud žádostí odmítalo zabývat, aby o náhradě konečně rozhodlo. Úřad už žádost řeší. Současně ale vzkazuje, že na Baťův majetek se Benešův dekret, na který on se odvolává, nevztahuje.

Záběry KF:
Rostou nové budovy, roste produkce, počet zaměstnanců se zvyšuje. Baťovi se teď v novém státě už nestaví nic v cestě.
 

MF DNES: Vraťte nám miliardy

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu. 

MF Dnes: Vraťte nám miliardy

Potomci českých továrníků žádají náhrady za znárodněný majetek. "Stát nám dluží," říkají

Je to úžasný nápad. V malé pražské dílně Jindřicha Waldese vzniká stroj, který dokáže vyrábět jednu patentku za druhou. Malé patentky nahrazující knoflíky jsou světovým hitem. Píše se rok 1902 a dílna s pouhými čtyřmi zaměstnanci se okamžitě začne rozrůstat. Za čtyři roky už se staví v Praze-Vršovicích továrna. Vznikají filiálky: v Drážďanech, Varšavě, Londýně, New Yorku, Barceloně, Paříži...
Továrna má vlastní učiliště, vývojovou dílnu a mzdy jedny z nejvyšších v Rakousku-Uhersku. Financuje studijní, kulturní i sportovní instituce. Když Jindřich Waldes jede do Ameriky, vyfotografuje si na lodi americkou herečku, která si dá do oka patentku. Podle fotografie později slavný malíř František Kupka nakreslí obraz: Dáma s patentkou. Nebo také: Slečna Koh-i-noor, podle indického drahokamu.
"Vím, že jsem potomek Waldesů, kteří založili továrnu a dali světu patentku," říká ve svém pražském bytě Jiřina Nováková. Čeká nyní na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který posuzuje její nároky na část vršovické továrny (a také obrazy včetně toho Kupkova). Předchozí soudní verdikt už dopadl v její prospěch (byl potvrzen její nárok na polovinu továrních budov i pozemků) a Nováková věří, že vyhraje definitivně.
Jenže vtip je v tom, že továrna už mezitím byla zprivatizována a je v soukromých rukou. "Pokud žijeme v právním státě a bylo něco státem prodáno, pak by se to přece vracet nemělo," říká ředitel Koh-i-nooru Pavel Bohumínský. Stejně jako Nováková čeká na verdikt soudu. "Jistotu do podnikání nám ta situace zrovna nepřidává," říká Bohumínský. Podle něj by měl do sporu zasáhnout stát a situaci řešit například vyplacením finančního odškodnění.
Přestože případ Koh-i-noor není typický, neboť šlo původně o židovský majetek zabavený už za okupace, s nároky na odškodnění za znárodnění se dnes hlásí další potomci českých podnikatelů. Paradoxně se odvolávají na Benešovy dekrety.

HN: Baťovy šance ve Štrasburku jsou minimální

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

LN: Desítky továrníků mají naději. Když Baťa vyhraje

PRAHA Ani dvaapadesát let po znárodnění většiny československého průmyslu není jasné, zda stát nedluží obraným podnikatelům miliardy.
O svá práva se nyní hlásí Tomáš Baťa, potomek nejúspěšnější prvorepublikové podnikatelské rodiny. Pokud uspěje u Evropského soudu, kde si už předloni na Česko stěžoval, mohou jeho příkladu následovat další továrníci.
Podle advokátky Kláry Veselé Samkové, která zastupuje několik rodin postižených znárodněním, mají Baťové velkou šanci na úspěch. Díky svým financím mají na elitní právníky. "Mohou se stát příkladem. Evropský soud funguje tak, že pokud jednou řekne ano, tak bude v obdobných případech rozhodovat stejně," říká advokátka.
Vroce 1945 znárodnilo Československo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše dvě třetiny zdejšího průmyslu. V dekretech stálo, že za vyvlastněné podniky má stát vyplatit náhradu. Řada postižených lidí ovšem žádné peníze neviděla. Úřady totiž nikdy pořádně nerozhodly, jakým způsobem a v jaké výši náhrady vyplácet.
Kolika podniků by se mohlo případné vyplácení náhrad týkat a kdo má šanci na úspěch, není jasné. Odhady kolísají od několika desítek do několika tisícovek případů. Veselá Samková říká, že podniků, které byly znárodněny bez náhrady, jsou tisíce. Další odborníci jsou skeptičtější. Například Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na pražské právnické fakultě, odhaduje jejich počet na desítky.

"Mohlo by jít řádově o desítky - ne stovky či tisíce případů, avšak některé nároky se týkají rozsáhlého majetku," myslí si Kuklík. První vlna znárodnění z roku 1945 zasáhla podle něj zhruba 3000 největších podniků, což tehdy představovalo asi dvě třetiny československého průmyslového potenciálu.
To je sice vysoké číslo, řada postižených lidí ovšem podle Kuklíka nějakou, i když třeba malou, náhradu dostala nebo na ni naopak vůbec neměla nárok. Samozřejmě jako první vypadli z nároku na náhrady "Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti", jak zněla dobová formulace.
Někteří lidé pak dostali odškodnění na základě tzv. náhradových dohod s některými západními státy. Šlo třeba o Británii, Spojené státy, Švýcarsko nebo Kanadu. Peněz se v tomto případě podle Kuklíka domohli nejen zahraniční vlastníci českých podniků, ale i někteří českoslovenští emigranti. Právě kvůli nedořešeným náhradám za znárodněný majetek ostatně USA až do roku 1982 zadržovaly část československého zlatého pokladu, která se dostala do západoevropských bank krátce před druhou světovou válkou.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří dostali odškodnění po roce 1989. "Šlo zejména o znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy," vysvětluje Kuklík.
Zjistit, kdo konkrétně má šanci na úspěch je podle něj velmi těžké. Žádná centrální evidence totiž neexistuje, a každý případ je nutné posuzovat individuálně. I tak se podle Kuklíkova odhadu může celkový účet za znárodnění pohybovat v řádu miliard.
Náhrady za znárodnění nejsou jediným vážným problémem, který českému rozpočtu hrozí. Vyplácením miliardových částek totiž může skončit i letité ignorování majitelů domů, kteří mají v bytech "regulované nájemníky". Třetí potencionálně nebezpečnou oblastí jsou nároky sudetských Němců. Tady je ale podle Kuklíka pozice Česka pevnější.

Majitelé nemovitostí požadují miliardy

Sto tisíc korun za každý rok a jednotlivý byt s regulovaným nájemným. A také deset tisíc eur (zhruba 280 tisíc korun) pro každého majitele domu. Takový je nový požadavek majitelů domů, kteří chtějí, aby jim ministerstvo spravedlnosti přiznalo nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným postupem úřadů při regulaci nájemného. Celkem jde o náhradu v řádu desítek miliard korun. Podle Aktuálně.cz o ni totiž ministerstvo žádá 4,5 tisíce majitelů domů, které zastupuje Občanské sdružení majitelů domů. Ministerstvo spravedlnosti zatím jen potvrdilo, že žádost dostalo. Od konce dubna loňského roku totiž platí v Česku vládní novela zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Na základě této novely mohou lidé, jejichž případy soudy řeší neúměrně dlouho, dostávat odškodné, připomněl server. Právě na tento zákon o odpovědnosti za škodu se nyní majitelé domů odvolávají.
"Jedná se o porušení práva poškozených na povinnost státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě," uvedla v žádosti o náhradu škody advokátka Klára Veselá- Samková, která majitele domů zastupuje. Majitelé domů tvrdí, že byli a stále jsou poškozováni na svých právech a nemohou svobodně nakládat se svým majetkem. "Naopak jsou povinni ze svého dotovat nájemníky, kteří v domech měli takzvaně "přidělené" byty na základě rozhodnutí příslušných obecních úřadů," píše se v požadavku na náhradu škody. Ani uvolnění regulovaných nájmů od letošního ledna podle majitelů domů celou situaci nezměnilo, i nadále považují současnou situaci za protiústavní.
 

Špatná zpráva majitelům domů

PRAHA - Polsko se s majitelkou domu Marií Hutten - Czapskou nedohodlo na náhradě škody, která majitelce vznikla regulací nájemného. Další postup teď závisí na verdiktu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Sdělila to advokátka Klára Veselá - Samková, zastupující v České republice Občanské sdružení majitelů domů (OSMD).

Žalobu na stát podaly ve Štrasburku také čeští majitelé domů a požadují od něho 50 miliard korun. »Obě strany informovaly soud, že pro rozdílnost postojů a naprostý nepoměr mezi požadavky majitelky a nabídkou Polska nedošlo k dohodě,« řekla Samková. Podle ní budou nynější závěry soudu pravděpodobně aplikovatelné na ČR. Štrasburský soud rozhodl v polovině roku 2006 o tom, že Polsko je povinno zaplatit majitelce domu, ve kterém bydlí nájemníci s regulovaným nájemným, 30 000 eur (840 000 korun) jako náhradu nemajetkové újmy a 22 500 eur (630 000 korun) jako náhradu nákladů řízení - tzv. symbolické odškodné. Dále soud uložil majitelce a polskému státu, aby se během šesti měsíců dohodli o náhradě skutečné škody, která na základě regulace nájemného opravdu vznikla. Skutečnou škodou je rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným. Evropský soud podle předsedy OSMD Tomislava Šimečka zřejmě přiřkne v prvním rozhodnutí majitelům z ČR symbolickou náhradu a vyzve stát, aby jim zaplatil skutečnou škodu. Šimeček přitom doufá, že u první soudní instance bude symbolické odškodnění činit 10 000 eur (290 000 korun) pro každého českého majitele. Přitom ČR žaluje 5000 majitelů domů. Šimeček se kojí nadějí, že pokud se majitelé domů s českým státem po prvním rozhodnutí soudu nedohodnou na vyplacení škody, soud tuto škodu určí ve svém druhém verdiktu. Ministerstvo ČR pro místní rozvoj se nyní zabývá tím, jak stanovit podklady pro budoucí vyčíslení případné kompenzace. Ke stejnému cíli se ubírá také pracovní skupina zástupců ministerstev financí a spravedlnosti, Kancelář vládního zmocněnce, poslanci a senátoři. Do skupiny je navrženo také přizvání ombudsmana Otakara Motejla.

Stránky

Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. je pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu do výše 50 000 000 Kč ročně.

Kromě tohoto pojištění je každý spolupracující advokát pojištěn na částku 7 500 000 Kč ročně.

Pokud advokát zanedbá svou práci tak, že poškodí zájmy svého klienta, vzniklou škodu uhradí klientovi pojišťovna advokáta.