Kriminalizace veřejných osob jako důsledek privatizace veřejné moci

(předneseno na konferenci pořádané Vysokou školou manažerské informatiky a ekonomiky dne 4. 10. 2011 na téma „Kriminalizace jako fenomén dnešní společnosti“ viz http://pravo-konference.vsmie.cz/)

Pokud máme hovořit na téma kriminalizace jako fenomén dnešní společnosti, je nejdříve si vymezit pojmy a popsat dnešní situaci. 

Kriminalizace je jednání, kdy jedna osoba podává na druhou osobu trestní oznámení, protože je přesvědčena, že tato druhá osoba se dopustila trestného činu. Ve slově „kriminalizace“ je však jakoby obsaženo i to, že toto podávání trestních oznámení je neoprávněné, nadbytečné a neúčinné. Z hlediska statistik tomu také tak skutečně je: obrovská část podání o oznámení trestných činů je policií odkládaná s tím, že buď věc není trestným činem, nebo se nestala nebo se nepodařilo prokázat, že dotyčný by jednal s úmyslem dopustit se trestného činu, tedy schází zcela flagrantně subjektivní stránka trestného činu.

Podávání oznámení se děje za situace, kdy máme úplně nový trestní zákoník, jehož hlavní zásadou je zásada subsidiarity. To znamená, že k potrestání pachatele má dojít až tehdy, jestliže není možno dosáhnout nápravy stavu jinými prostředky, a to zejména občanskoprávním narovnáním, a to i za cenu občanskoprávních žalob. Je tedy zřejmé, že to, co oznamovatelé dělají, je zcela v kontradikci s účelem trestního zákona a navíc, jak je zjevné z počtu odložených podání, je také neúčinné. Přesto oznamovatelé v této své činnosti urputně setrvávají. Ptejme se proč. Podle mého názoru je to proto, že nástroje soukromého práva fatálně selhávají, a s jejich dopomocí nelze ochrany vlastních práv dosáhnout. To ovšem neukazuje na nic jiného než na kolaps civilní justice v plném rozsahu a ve všech jejích stupních. Za této situace pak osobě, která se cítí být postižena jednáním jiné osoby, nezbývá nic jiného než se přimknout ke státu a dožadovat se ochrany svých soukromoprávních zájmů pod rouškou ochrany zájmů veřejných. Zde jako kdybychom se v praxi dostávali zpět k zákonu o prokuratuře, která ve své působnosti měla, jak si zajisté pamětníci dobře rozpomínají, i dohled nad obecnou zákonností, tedy vlastně nad vším. Častokrát jsem si říkala, jestli zrušení této zásady a této pravomoci prokuratury byl krok správným směrem.

Samostatnou kapitolou je kriminalizace veřejně činných osob. Stalo se zvykem v českých luzích a hájích, že jednotliví političtí protagonisté na sebe podávají trestní oznámení. Výsledkem je totální přetížení imunitního výboru Poslanecké sněmovny i Senátu a následná odložení věci. Čas, který tímto policie marně promrhá, musí se čítat do tisícovek hodin. Co je důvodem takového jednání oznamovatelů? Paradoxně totéž, co je příčinou stejného jednání oznamovatelů výše uvedených: totiž nefunkčnost systému. Zde se ovšem jedná o systém politický. Důvodem hyperinflace trestních podání na poslance, členy vlády a v poslední době zcela absurdně i podání trestního oznámení subalterním policistou na policejního prezidenta je to, že oznamovatelé mají pocit, že neexistují řádné nástroje nápravy, respektive, že tyto jsou nefunkční. Vidíme tedy, že nejen civilní justice je nefunkční, ale je nefunkční i politický systém dělby moci. Je to parlamentní demokracie, která není schopna svými a sobě vlastními prostředky řešit politickou situaci, která by správně měla být řešena politickými a dejme tomu ústavními nástroji.

Příkladem takovéhoto trestního stíhání veřejné osoby byl případ poslance Petra Wolfa, který tak zvaně přeběhnul od sociálních demokratů, za které byl zvolen, k ODS, jejíž vládu fakticky umožnil. Je jednoznačné, že tento jeho čin byl ve své podstatě protiústavní a podle mého názoru stíhatený pro trestný čin dle § 310 – rozvracení republiky. K tomu, aby byl takto poslanec stíhán, však schází jedno: odvaha politických protivníků takovéto trestní oznámení skutečně podat, odvaha policejních orgánů takto trestný čin vyšetřit, odvaha státních zástupců takto trestný čin zažalovat a odvaha soudů takto trestný čin odsoudit. Odvaha a schopnost pohlédnout realitě z očí do očí je to, co všem zúčastněným schází. Místo toho raději „okopávají kotníky“ a nedůstojně dotyčného stíhají pro jakési podvůdky v grantech udělených Ministerstvem životního prostředí. Tento příklad je bohužel skutečně jen příkladem. Kromě odvahy je dalším nedostatkem naší společnosti problémy artikulovat v jejich plné šíři.

Paradoxem doby je, že současně s tím, jak se soukromé osoby přimykají k veřejné moci a hledají pod její záštitou ochranu, dochází zároveň v privatizaci veřejné moci, kterou můžeme rovněž vidět na každém kroku. Příkladem budiž privatizace bezpečnosti, k níž docházelo již desetiletí prostřednictvím soukromých bezpečnostních agentur. Udržování veřejného pořádku bylo vždy výsostným právem i povinností státu. To, že na některých tak zvaně „zájmových místech“ byl stát de facto vytlačen soukromými subjekty, značí, že na některých těchto místech vzniká faktická extrateritorialita. To se ovšem velmi neblaze projevuje v dodržování zákonů obecně, neboť po vytlačení úlohy státu při zajišťování bezpečnosti bude následovat – a následuje – snaha o vytlačení platnosti dalších zákonů z daného místa soukromého zájmu. Z tohoto hlediska je snaha bezpečnostní agentury ABL o vstup do vlády zcela logickým vyústěním tohoto trendu. 

Společným jmenovatelem obou těchto proudů, totiž zaměňování soukromých zájmů za veřejné, a vytlačování veřejné úlohy státu soukromými subjekty, je fragmentalizace státu a státní moci. Stát se stává méně funkční, jeho jednotlivé úlohy jsou potlačovány, je zřejmé, že některé spějí k úplnému zániku, některé ke svému významnému oslabení. Celkově můžeme hovořit o postupném zániku státní moci a státu.

Na závěr mi dovolte historickou reminiscenci: o zániku Říše římské se traduje mnoho pověstí a za zánik údajně může řada faktorů. Důvod zániku – alespoň co se Západořímské říše týká – velmi prostý. V pátém století byly státní funkce již tak oslabeny, že jediná, která zůstala skutečně ve své plné šíři, bylo vybírání daní. Státní výběrčí již však dusili zemědělské obyvatelstvo tak, že to, když germánské kmeny překročily Alpy, jim s radostí otevřelo svou náruč, čímž roku 476 Západořímská říše definitivně zanikla. Skutečným důvodem tohoto zániku bylo, že si jej přál vlastní národ té země. Pod tak zvaným jhem germánských primitivů bylo totiž obyčejnému člověku lépe než pod vládou vlastních úředníků.

Myslím, že s touto historickou reminiscencí bych měla svůj příspěvek zakončit. Nechť každý dle vlastní libosti popřemýšlí o tom, ve kterém období Západořímské říše se nyní nacházíme. Když se dívám na dnešní stupeň kriminalizace veřejného prostoru, myslím, že se nacházíme na začátku pátého století.... je jen otázkou, které germánské kmeny máme očekávat.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.