O advokátech a jiných lidech

Když moje maminka – středoškolská profesorka češtiny s téměř čtyřicetiletou praxí – někoho vyvolá na zkoušení, nemusí dotyčný snad ani nic říkat. Máma tvrdí, že úroveň jeho znalostí pozná už podle toho, jak vstává z lavice a známku může napsat dřív než oběť otevře pusu.

Nedávno jsem se probírala starými diáři a zjistila jsem, že mám na kontě dobrých 2000 soudních stání. Analogicky ke zkušenostem své matky bych měla být schopna poznat takřka ode dveří jak který soud dopadne…..

Dle Jamese Herriota je povolání veterináře oborem, ve kterém se může jedinec dokonale ztrapnit a vypadat při jeho výkonu jako absolutní idiot. Dalším nadějným kandidátem permanentního mentálně retardovaného povolání je advokát. Soudní jednací síně jsou nejen pro mne, ale i pro řadu mých kolegů, se kterými jsem o tom hovořila, místem permanentního ponížení a nezvladatelně překvapivých situací.

Ve snaze vnést do života svého i svých klientů alespoň trochu předvídatelnosti, pátrala jsem, v čem je chyba.

Situaci mi nedávno osvětlil až Ústavní soud, když jsem se v jednom svém případu dopracovala k nálezu č. I ÚS 287/05. V podstatě banální bytové záležitosti potvrdil Městský soud v Praze zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7. To vše posvětil Nejvyšší soud – a Ústavní soud rozhodnutí „Nejvyššímu“ i Města zrušil. Městský soud totiž nevyhověl žalobě ze zcela jiných důvodů než pro které žalobu zamítnul soud prvoinstanční. Se svým odlišným právním názorem účastníky neseznámil a ti se nemohli k němu vyjádřit, eventuelně předložit další důkazy. Městský soud proto vynesl tak zvaně „překvapivé rozhodnutí“. Nejvyšší soud pak toto „překvapivé rozhodnutí“ zcela nepřekvapivě potvrdil, čímž se zachoval dle hodnocení Ústavního soudu ošklivě formalisticky. Nu a zde máme zdroje permanentního „jiříkova vidění“ advokátů v praxi. Rozsudky jsou překvapivé. Když vlezu do soudní síně, nikdy nevím, kdo a jak ze mne udělá zcela nepředvídatelným způsobem úplného idiota. Mohu být sebelépe připravená, mohu mít nastudovanou literaturu, judikaturu - nikdy nevím, co na mne zpoza soudcovské lavice vybafne. Posledních několik let svojí praxe pravidelně informuji předem klienty o tom, že obecné soudy mne v podstatě vůbec nezajímají, že je nutno počítat s tím, že rozhodnou nepředvídatelně, eklekticky, v rozporu se zdravým rozumem….. že je potřeba vydržet s penězi a nervy a dopracovat se až k Ústavnímu soudu, kde konečně se skýtá alespoň jistá naděje, že našemu návrhu bude popřáno sluchu v širokém a logickém kontextu….. Zejména zahraniční klientela na mne hledí jako na z višně spadlou a že jsem měla pravdu kajícně přiznává až tak po dvou letech, kdy dojde na většinu mých špatných proroctví.

Nepředvídatelnost soudních rozhodnutí, permanentní rozhodování v rozporu se standardní judikaturou Ústavního soudu podnícené tuhým nepřátelstvím Ústavního a Nejvyššího soudu jsou dobře známy. Dalším zdrojem animozit mezi soudcovským a advokátním stavem je formalismus rozhodování, který ovšem na sebe bere nejrůznější podoby, včetně osobních „malých“ soudcovským pomst. Tváří tvář řadě soudců si vzpomenu na našeho třídního sígra na základce, jistého R.H., o němž učitelé shodně tvrdili, že kdyby jednu desetinu času, kterou věnuje přípravě taháků a podvůdků věnoval řádné přípravě na výuku, musel by být školní génius. Kdyby jednu desetinu svého úsilí, věnovaného tomu, aby NEMUSELI ROZHODNOUT věnovali soudci tomu, že prostě věc rozsoudí, vypadalo by to na soudech podstatně jinak. Mám řadu důkazů o tom, kdy soudce vyprodukoval opravdový formalistický nesmysl v naději, že se zapomenu odvolat a celá věc bude smetena z (jeho) stolu. Mám soudní pře, kdy Nejvyšší soud podvakrát zrušil rozsudky prvo i druhoinstančního soudu pro rozpor se standardní judikaturou (vždy jinou) – a věc spěje ke zrušení třetímu….. co si mám myslet o senátu, od něhož mám jenom JÁ tři zrušené rozsudky Ústavním soudem – a to nemám možnost zjistit, jak jsou na tom další kolegové advokáti???

Neochota soudců soudit je podivuhodná. Ano – souzení není žádná jednoduchá věc, je nutno učinit rozhodnutí, které bývá podrobeno kritice odvoláním, rozhodnutí, které se nemusí líbit nikomu…… zažila jsem však jen skutečně velmi málo soudců, kterým jsem jejich rozsudek „věřila“…….

Souzení však dle mých zkušeností představuje uplatňování moci i v jiných oblastech než je moc nad případem. Jedná se o „drobná“ administrativní rozhodnutí, která ovšem mohou nabýt obludného řádu. Takovým skutečně až tragickým případem je moje osobní zkušenost, kdy jistý soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem nepovažoval za důvod pro odročení nařízeného jednání můj pobyt v porodnici pro předčasný porod mého dítěte. Měla jsem si zajistit substituci. Zajistila jsem, že jsem mezi jednotlivými stahy zavolala svojí sekretářce, která obratem zavolala na soud a tamtéž napsala žádost o omluvu. Rozhodnutí ústeckého soudce musel zrušit z důvodu znemožnění řádné obhajoby pro změnu opět jednou až Ústavní soud. Protože jsou nálezy ÚS publikovány ve sbírce zákonů, staly se okolnosti mého porodu trvalou součástí českého platného právního řádu. Ne že bych byla cimprlich na svůj soukromý život – ale lze mít k takovému soudci, postrádajícímu elementární základy lidského porozumění, důvěru, že bude ve věci rozhodovat spravedlivě a rozvážně??

Otázka výkonu advokacie a mateřství je vůbec doposud nediskutovanou kapitolou, zejména pak ve vztahu k našemu soudnictví: třetina advokátek jsou ženy a naprostá většina z nich je nejenom ve fertilním věku, ale svoji reprodukční úlohu má teprve před sebou. Přesto dlužno konstatovat, že pro soudy advokátky nejsou lidmi a ze strany soudů doposud nebylo lze očekávat ani sebemenší náznak pomoci pro tyto „přátele (respektive přítelkyně) soudu“. Kdo zná útulný záchodek v přízemí Obvodního soudu pro Prahu 1 zajisté ocení kulturní prostředí, ve kterém jsem v dobách svého mateřství odstříkávala mléko mezi jednotlivými stáními. Mezi kolegyněmi jsem se též dozvěděla - a jako velmi žádanou informaci předala dále – lokaci obdobných útulen po dalších soudech, obohacenou o sdělení souřadnic výlevek, eventuelně vlídných soudních úřednic disponujících umyvadlem v kanceláři, kde je při těhotenských nevolnostech možno nasoukat žaludek alespoň na chvíli zpět….. Občasné debaty novinářů na téma, zda v Poslanecké sněmovně mají mít poslankyně, disponující vlastními kancelářemi, i přebalovací místnosti pro miminka, jsou opakovaně nekonfliktním tématem rozhovorů advokátek protistran, které po tvrdých bojích v soudních síních čekají na chodbě společně vynesení rozsudku. Chlapi měli vojnu, už ji nemají – nám ta těhotenství zbyla i nadále. Jako obvykle se s tím máme vypořádat samy. Požádat o nařízení jednání na desátou místo na devátou, protože vodím dítko na devátou do školy, jsem se pokusila taky jen jednou….. a dozvěděla jsem se (od soudkyně!!!) že si mám svůj soukromý život uspořádat, pakliže chci vykonávat advokacii.

Když jsem se přiřítila do soudní síně o deset minut pozdě s omluvou komplikace s dítkem, které se v tu chvíli právě rozhodlo, že maminka musí s ním zůstat ve školce a řvalo tak příšerně, že jsem je musela trošku uklidnit, následovalo totéž: jednání již bylo odročeno (na dobu neurčitou) a ve věci se nebude jednat. To, že protistrana (advokátka) byla zcela svolna ve věci pokračovat a do dalšího nařízeného jednání zbývala soudkyni více než hodina, kterou s strávila v kanceláři, bylo rovněž nepodstatné. Moje stížnost k místopředsedovi soudu byla rovněž vyhodnocena jako neoprávněná – neměla jsem přece co chodit pozdě……

Říká se, že když si na někoho nebo na něco stěžujeme, je dobré se na problém podívat nezaujatýma očima někoho, kdo není „od fochu“. Nabízím pohled svojí dcery, který samostatně bez jakéhokoliv mého přičinění, ponoukání či inspirace vytvořila v prvním pololetí první třídy, kdy si sama napsala pohádku. Účast na dvou krátkých občanskoprávních řízeních, kterých se se mnou účastnila, když náhle selhalo hlídání, na ji zřejmě učinilo nesmazatelný dojem:

 

 

Tak je tu pohádka o zajíci a vlkovi

 

Byl jednou jeden zajíc a ten Bidlel v lese ale Jednou sa rozhodnul že už nebude Bidlet v lese a prezťehovaval se K Jednomu sedlákovi a tomu vlk ukradl kozu (.)

celou noc hodoval (.)

přišel zanim zajíc a povídá chceš sy vidělat 30 tvrdich (?)

ano

tak pojď Budeš u soudu volat já jsem ukradnul sousedovi kozu. Tak šel před soud a tam dostal 30 tvrdých holí a řval (:) já jsem to nebyl

a nakonec se všichni zbláznili všichni šli ven a soudce skočil oknem

a zazvonil zvonec a pohádky je konec

 

Všimněte si prosím, že spor začíná jako občanskoprávní, je tak vnímán oběma stranami – avšak v průběhu řízení se mění ve spor trestněprávní. K exekuci dojde před vynesením rozsudku. Na můj dotaz, proč proboha soudce vyskočil z okna, následovala odpověď sedmiletého dítěte takto: „no protože nevěděl komu má věřit, tak nevěděl jak to má soudit, tak raději vyskočil z okna“.

 

Říká se taky, že kritizovat umí každý blbec, ale bez nalezení či alespoň předložení konstruktivního návrhu na řešení nemá kritika žádnou cenu. Pokusím se tedy navrhnout několik nekonfliktních bodů, jejichž přijetí jak ze strany soudců tak ze strany advokátů by mohlo vzájemný nedobrý pohled napravit:

1) I advokáti jsou lidi. I soudci jsou lidi. Proto by se měli lidsky domluvit na těch věcech, na kterých je možno se domluvit bez zásadní újmy způsobené jednomu či druhému. Odůvodnění žádosti a odůvodnění postoje k žádosti jednoho či druhého zmůže hodně, neboť logika je mocná čarodějka.

2) Advokáti v zásadě nechtějí soudy prudit, jsouce často pruzeni dostatečně sami svými vlastními klienty. Zda je či není advokát pruzen pozná zkušený soudce okamžitě. Pakliže řekne pár rázných slov k jedné či oběma stranám, obvykle to velmi pomůže nejen advokátovi, ale především dalšímu průběhu řízení, tedy soudci.

3) Ti, kteří se dostanou před soud, už obvykle smír nejsou moc schopni uzavřít. Soud je jistě musí v rámci poučení ke smíru vést, ale zejména by měl dát stranám zřetelně najevo, že rozhodne, a že může také rozhodnout tak, že se to nebude líbit ani jedné straně. Výroky ze strany soudu – zejména v rodinných věcech – „prostě se musíte dohodnout“ jsou nefunkční.

4) Advokáti a soudci jsou povětšinou absolventi stejných fakult, byli drceni stejnými profesory a studovali stejný právní řád. Jednota právního řádu advokátů i soudců by měla být zachována i poté, co dotyční školní škamny opustí – rozsudky někdy vypadají, že zde existuje právních řádů vícero, náhodně vybraných.

5) Gremiální porady soudců a vzdělání soudců by nemuselo být tajemným čarováním v Bradavicích, z jehož ohnivého poháru vzkypí nepředvídatelnost….. informace soudce pronesená v rámci řízení „….a na poradě nám říkali….“ má pro advokáta příchuť lektvaru profesora Snape.

 

A nakonec jeden návrh skutečně ošklivý: jsem přesvědčena o tom, že kdyby soudci byli povoláváni na soudcovskou stolici poté, co si odkroutí takových deset let v advokacii, zabilo by se asi tak padesát much jednou ranou:

 

Soudci by dobře věděli, jak to totiž u advokátů chodí, co je jen hra a co je skutečný záměr, co lze, co nelze, co je a co není účelné. Advokáti by věděli, že soudci to vědí a kdejaké kulišárny, které i oni jsou schopni na soudce narafičit, by si pěkně nechali od cesty. O zkvalitnění soudních služeb ( ANO – soudnictví je totiž služba občanům – nezapomněli jste??) nehovoře. Třešničkou na dortu by byl fakt, že státní rozpočet by báječně ušetřil za výchovu justičních čekatelů. Takové lehké – proč to nejde, páni soudci???

JUDr. Klára Veselá Samková, advokátka

 

Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. je pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu do výše 50 000 000 Kč ročně.

Kromě tohoto pojištění je každý spolupracující advokát pojištěn na částku 7 500 000 Kč ročně.

Pokud advokát zanedbá svou práci tak, že poškodí zájmy svého klienta, vzniklou škodu uhradí klientovi pojišťovna advokáta.