Bruce Lee a ti druzí…

Změnit paradigmata je to nejtěžší, čeho můžete dosáhnout. Změnit je ale lze. Kupodivu jinak, než tomu chtějí dobrodějní intoši s pusinkou plnou lidských práv.

Na Primě šel večer životopisný film o Bruce Lee. Koukala jsem na něj ze svého poklidného středostavovského obýváku, boky podepřeny příslušnými fotýlky z Asco nábytku a smála jsem se při vzpomínkách na svoje mládí. Pak ten smích přešel a já si vzpomněla na ten trapnej, nekonečně trapnej pocit:

Ten trapnej, trapnej pocit, když jsem byla stejně jako Bruceova milá se svým milým v kině a tam si někdo debilně utahoval z jeho národa. Na to, jak jsem seděla vedle něj, dívali jsme se na „Nahotu na prodej“ a já jsem toužila jen po jednom: aby se na to NIKDY nemusel dívat.

Ten trapnej, trapnej pocit, když jsem seděla poprvé v kuchyni u své tchýně a věděla jsem, že jsem nevítaná: gádžovka - z tím pádem neprověřené rodiny, chudá (ano, chudá – žádný bílý mercedes před domem a žádné klíčky od domu: tak má totiž vypadat správná cikánská nevěsta, na „potenciál“ daný nějakým právnickým vzděláním se nehledí) a stará (ve třiceti mám být babička – a já se ještě nezmohla na vlastní dítě: i nemanželské by bylo bývalo lepší než nic…)

Ten trapnej, trapnej pocit, když paní matka řekla nastávající paní Leeové: A co vaše děti??? Budou žlutý nebo položlutý nebo jaký???

Pamatuju si, když jsem (po pětiletém manželství se svým chotěm) telefonicky oznamovala svým rodičům – každému zvlášť, že jsem těhotná. Jejich reakce byla doslovně stejná: „no to je průser…..“ a to mi, prosím pěkně, bylo pětatřicet – nikoliv patnáct…..

Ten zvláštní pocit, když někdy takhle ke konci tisíciletí, někdy před půlnocí, když skončil v bedně „Hádej kdo přijde na večeři“ a Sydney Poitier byl jako vždy skvělej, zazvonil telefon a v něm se chechtala moje máti a říkala? „Ty hele, Kláro, já netušila, že scénáristi byli tenkrát u nás v obýváku, když jsme mluvili o vás dvou…“ Jo. Až na to, že „Hádej…“ se točilo o třicet let dřív. A Sydney, tuším, nakonec dostal Oskara a já jsem celých těch devět hodin, co mi moji rodiče vysvětlovali, že vzít si cigoše je fakt úplně naprosto a zcela neakceptovatelné, nemoudré, nezodpovědné , ba fatální etc., držela ústa. A kdo mne zná, tak ví, že za výkon, že devět hodin držím ústa a říkám „ano maminko, ano tatínku“, bych měla dostat taky Oskara, Nobelovu cenu za mír k tomu a vyhlídkový let na Měsíc jako prémii.

O nějakých sedm let později jsem seděla s mámou v Regent´s Park a ani ne dvouletá dcerka, to babiččino a dědečkovo zlatíčko, si hrálo na jednom z tamějších perfektních hřišť. Mezi spoluhrajícími dětičkami byla jako jedna z mála rasově identifikovatelná: matlapatla z novozélandského Maora s Indkou s irskými předky vám dá totiž vizuálně totéž jako americký Indián smíchaný s potomky chasidských rabínů. „Víš, ono jde skutečně jen o lásku“, řekla najednou máma a já jsem řekla „jasně mami, nech to bejt, mám vás moc ráda."

No a přepnula jsem na Novu a tam na pozadí Mattoni, co si říká Zlatý slavík, hemzal trapný kecy prý nejdražší moderátor, což teda nevím za co ty prachy bere, když přece nejlepší moderátor vůbec je Marek Eben, což přece ví každý. A pak to rozjeli Gipsy.cz a já jsem si vzpomínala zase na dobu, kdy jsme měli všichni holý zadky a Vojta Lavička, místo aby cvičil na hósle, lepil nějaký nablblý plakáty o tom, že se mají Romové emancipovat a mají se dodržovat lidský práva.

Jak řekli, tak udělali.

Čímž je konec pohádky.

Pokud byste náhodou chtěli vědět, proč jsou mi zápisy ze schůzí komise pro rovné příležitosti úplně ukradený, proč nejsem členem žádné „lidskoprávní“ organizace či nedajbože snad členem nějaké té vládní kómis pro dodržování lidských práva či proč mne lidskoprávní aktivisté zdraví pouze z bezpečné vzdálenosti protějšího chodníku, můžete zase začít číst od začátku. Něco jako „Pes jitrničku sežral, v komoře maličkou…“

Tož hezkou neděli – u nás to právě vypadá, že neprší, tak dobrý, ne???