Štronzo 68

Znáte tu hru na sochy??? Zavolá se „štronzo“ a nikdo se nesmí pohnout. V rádiu řekli štronzo. Nikdo se už nepohnul…..

Je to můj asi první jasný a úplný obraz z dětství. Mléčné žárovky starodávného lustru osvětlovaly naši jídelnu, kde se celá rodina scházela většinou jen o Vánocích. Dědeček stál u okna do zahrady, tam, odkud vždycky přilétal Ježíšek. Babička vyndala z bufetu vroubkované hrníčky, které sloužily jen pro návštěvy a k Vánocům a dle dobře známého receptu uvařila čajovou esenci pravého ruského čaje. Vanilkové rohlíčky kupodivu nebyly. Teta, moje nejkrásnější teta Zora, seděla na gauči u rádia a z nepochopitelných důvodů plakala. Velmi neobvyklé bylo, že můj tatínek seděl vedle ní. Vypadalo to, jako kdyby také chtěl plakat. Jeho vánoční místo bylo na opačné straně stolu a plakat jsem jej neviděla nikdy. Na Vánoce to nevypadalo i z toho důvodu, že po mně nikdo nechtěl, abych se naučila básničku k recitaci pod stromečkem….

Maminka otevřela průchozí dveře do dědečkovy pracovny. Tam krásně voněla jeho starodávná kožená pohovka, obrazy a květiny, které právě lisoval do herbářů. Obvykle jsem tam nechodila, protože dědeček pořád pracoval. Maminka mne vzala za ruku a obešly jsme pokoj nikoliv středem mezi sedačkou a velkým stolem s knihami, mapami a poznámkami, ale co nejvíc při zdi. Stouply jsme si z boku k oknu a maminka trošku poodhrnula těžký hnědý závěs stínící okno do ulice. Po naší ulici jezdí tramvaje, takže jsem byla na rámus zvyklá. Toto však nebyl rámus. To bylo temné dunění, skřípění kovu o dlažební kostky a taky o koleje. Bylo mi pět a půl, viděla jsem tak právě nad okenní parapet. Naší ulicí jely tanky…..
Nad námi jsou kasárna, řekla jsem si – třeba jedou tam. Nechápala jsem, proč musíme být úplně ticho a proč musí být zhasnuto, aby nikdo neviděl, že se díváme…..

A pak to začalo – totiž, začali se ztrácet lidé. Dlouho jsem nepochopila, proč zmizel Walter. Byl bezkonkurenčně nejlepší v dělání letadýlka. Skuteckých odvedle prodali dům. Růžičkovi, co ho koupili, byli fajn, ale postrádala jsem Alenku, která na mne vždycky vesele mávala. Maminka mi k dotazu sdělila, že když přežili koncentrák, usoudili, že nemusí přežít a prožít úplně všechno. Nerozuměla jsem tomu.

Další jaro jsem šla do prvomájového průvodu. I tentokrát s tetou Zorou. S tou vám byla minulý rok legrace!!! Všichni se smáli a teta dávala spoustu pus veselým chlapíkům z alegorických vozů. Toho následujícího roku alegorické vozy nebyly, ačkoliv jsem se jich neodbytně dožadovala. Pusy sice byly, ale nebylo to nic moc. Teta mi vysvětlila, že alegorické vozy nejsou, protože přijely tanky. Logickou souvislost jsem v tom neshledávala.

Mizení lidí pokračovalo. Odjeli Tučkovi, kteří nakonec usoudili, že jsou přece jen Němci. Jeden tatínek, Franta, tak zvaně „unesl“ moje kamarády Markétu s Martinem, prý do Kanady. Kousek od nás se do jedné vily nastěhovali lidé, kteří tam evidentně dříve nebydleli. Dům prý dostali po emigrantech….

Přišly jsme s maminkou k Máriu Androvi do vinárny U šlechtičen. V jednom rohu sedával Mikulášek, v druhém Skácel. Dámy, pravil Mário a donesl mi bublinkovou limonádu a mámě kávu. Vy jste ještě tady??? Tedy vy si do té hospody chodíte jak do holubníku. Nechápala jsem, proč by si někdo mohl myslet, že bychom tam měly nebýt. Propříště jsem ponoukala maminku k pravidelným návštěvám onoho restauračního zařízení, milovaného všemi brněnskými estébáky: brněnští intoši tam totiž chodili pravidelně všichni, nebylo třeba je nikde shánět. Nechápala jsem, proč se maminka častějším návštěvám vzpírá.

Věci, události a souvislosti dostávaly konkrétní obrysy s tím, jak jsem s tátou poslouchala na Hlasu Ameriky nejdřív zprávy v devět a potom i komentáře. Ve dvanácti jsem s potěšením sdílela zadní sedadlo auta s rezervou kola a lékárničkou, protože když jsme jeli toho jednoho z dalších z jednadvacátých srpnů z Vysočiny do Brna, u páté policejní kontroly jsme usoudili, že pořád otevírat kufr za účelem „náhodné silniční kontroly“ je příliš úmorné jak pro nás tak pro policisty a „příslušenství vozidla“ jsme umístili na viditelném místě. Na cestě ze Sněžného do Brna bylo těch hlídek přes dvacet…. U těch posledních se zdálo, že nám byli i vděčni za to, že do toho kufru taky nemusí…….

Štronzo pominulo po – jak klasické – jednadvaceti letech. Tatínek stál na Václaváku a plakal. Tetu Zoru jsem již nikdy od té doby plakat neviděla. Závěsy jsme všechny zrušili a záclony taky – i ony berou slunce. V nejhorším případě nás někdy někdo zahlédne nahaté. K vidění je tady ovšem spousta zajímavějších věcí a nejúžasnější jsou právě ty, které vidět nejsou.

Jak totiž říkával Michal Kocáb: „A podívejte – vůbec nikde tady nejsou….. nejsou…nejsou….nejsou….. (Kromě Gruzie). 

 

Komentáře

Příspěvky do diskuse se musejí týkat tématu. Vulgární příspěvky a příspěvky, které nemají nic společného s tématem, budou vymazány.

skeptický napsal(a):

Máte docela hezký vypravěčský styl.

Díky za poskytnutý prostor k plevelení.

16.08.2008 17:05:39

RUMCAJS napsal(a):

Být Vámi, seknul bych s právničinou a dal se na psaní.Formu máte velice dobrou. Ještě by to chtělo kápnout na nějakej trhák ala Potter, a jste v balíku.

16.08.2008 18:02:18

grőssling napsal(a):

Pani KVS, jedovatě dodávám a kromě Iráku.

16.08.2008 20:22:47

klaravesela napsal(a):

Rumcajsi, mám rozspsaný filmový scénář, neb když jsem byla na filmové premiéře svého klienta Pepana Urbana "Na vlastní nebezpečí", tak se tam všichni lehce připicnuli a barrandovští lamentovali, že nejsou scénáře... No a protože jsem byla i já připicnutá, tak než jsem od Anděla dojela na Muzeum, tak jsem to měla. Jen ten kámoš, co hudroval, že jako nejsou scénáře, tak ten vomdlel, že se to nedá zprodukovat, protože se to odehrává na ose N.Y. - Praha - Ramallah. Mno, a Deana horváthová mi nebere mobil. Tož kdybyste teda věděl o producentovi, tak jdem napůl... Klára

16.08.2008 20:47:53

klaravesela napsal(a):

Grösslingu, jak praví klasikové, padni komu padni.... kdo dneska vzpomene... jak se to jmenovalo... Grenada?? To mi taky nebylo o moc víc.... KVS

16.08.2008 20:55:45

RUMCAJS napsal(a):

KVS:
Já bych začal něčím levnějším, třeba románem. Manka miluje ty z právnickýho prostředí. Můžete napsat něco o jedné sekretářce a jejím šéfovi, co bral úplatky. Na závěr napíšete, že případná podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

16.08.2008 21:21:42

grőssling napsal(a):

21.8.1968 mi bylo o dost víc než Vám, tak ty vzpomínky mají jiný úhel pohledu. Dva dny před tím jsem se vracel z naší osady na Jihlavce v krásném létě, v Třebíči na nádraží koupil Zonkovu limonádu a pár časopisů do vlaku a hurá pod Říp. A potom to začalo, dodneska si pamatuju to trauma. Ještě 69, ještě něco v roce 1970. Jsem alergický na každé buranství od té doby, jedno kdo ho páše.
Zdar

16.08.2008 21:25:53

Lila napsal(a):

KVS
Rumcajs má pravdu, Vás je v advokacii škoda, číst Vaše texty je čirá radost.
qrösslinq

Zonku mám spojenou s jedenadvacátým srpnem 1969, který jsem prožila na České a na náměstí Svobody v Brně. No a tam už šlo o život doslova. Že tam byli i mrtví, jsem se dozvěděla až po 89. roce.

K zonce mám téměř citový vztah, je to limonáda mého dětství, proto si dovolím trochu osvěty.
Nebyla to Zonkova limonáda, ale nějakého pana Kubeše z Třebíče a oficiálně se jmenovala ZON (zdravotní osvěžující nápoje).

16.08.2008 23:24:57

Tomáš Smutný napsal(a):

Milá Kláro, píšeš hezky, ale do jiné doby, ta doba, kdy lidé četli poezii a knižky vůbec, je pryč. Nevím kdo tomu dnes porozumí. Vznikla Euroangličtina, to je bez členů a dalších zbytečností, SMS - ština, to je bez mezer za čárkama, bez zbytečných písmen a pod. Když nekdo chce dnes napsat Miluji tě, napíše SMS "mljte". Takže prostě nevím komu to píšeš. Prostě už není cílová skupina, možná jen mezi zamindrákovanejma puberťačkama a věčnými poety. Těch je ale hodně málo. Škoda.

17.08.2008 00:15:03

bigjirka napsal(a):

tak nevím, jestli jsem zamilovaná puberťačka nebo věčnej poeta...

17.08.2008 00:27:56

im napsal(a):

Bigjirko, Vy jste asi nezkrotný živel, vymykající se i úsilí našeho milého editora. Váš vzájemný souboj ale patří ke koření zdejších blogů, bez něj by to nebylo ono.

Vzpomínka paní Kláry na první důležitý moment jejího života, na který si vzpomíná, se mi líbí. Autorka má smysl pro detail a je dobrá pozorovatelka. Spolu s jinými přispěvateli soudím, že kdyby se nechtěla živit advokacií, literární dráha by byla přirozená volba.

17.08.2008 00:36:06

Honza Český napsal(a):

Milá paní KVS,
Váš text mi připomíná krásně zabalený prázdný balíček
Ale třeba je to tím, že jste tak prázdný život vedla
Žádné lásky, žádné studium, žádné zážitky, prostě „štronzo“
Jen chybějící lidé, pneu na sedadle a Hlas Ameriky
To jiní žili bohatěji
Jestli jsou takové i Vaše scénáře, měla byste zůstat u právničiny
Štronzo neštronzo

17.08.2008 03:43:26

Lila napsal(a):

Honza Český

To by bylo, aby sem někdo nekápnul trochu toho utrejchu...

A taky paní Klára zapomněla uvést, kdy se u ní začaly projevovat negativní postoje k našemu socialistickému zřízení, že?!

17.08.2008 06:47:38

klaravesela napsal(a):

Milý Tomáši Smutný, jako Veselá Ti píši, že se na to koukáš z nesprávného - smutného konce. I moje maminka hudruje, že všichni čtou Blesk a jiné hovadiny. Já říkám: a četli by tito lidé něco jiného, kdyby nečetly Blesk, Aha a jak se ty blbiny všechny jmenují?? Nečetli by nic. Pokus se podívat někdy na bulvár z hlediska skutečné informační hodnoty. Odmysli ty prsa a tak, co se povalují po stránkách a zjistíš, že tam informačí hodnota je.
S knížkami je to stejné. Nevím, kolik Ti je a jaké máš děti. Problém podle mého názoru je, že velká část .................

TAK................

A teď jsem se rozhodla, že to je na samostatný blog. Tož já jdu do teho....

Za chvíli papapapa KVS

17.08.2008 08:10:54

Lila napsal(a):

T. Smutný

To je podruhé tento týden, co se setkávám s názorem, že nikdo nečte, leda zamilované puberťačky a věční poetové.

Tak pesimisticky bych to neviděla. Nevím, jestli jsem výjimka, ale v naší rodině i v mém okolí se knihy čtou, kupují, eventuálně i půjčují. Žiji v městě s cca 35 000 obyvatel a uživí se tu tři knihkupectví, antikvariát a jedny Levné knihy, a to se knížky prodávají i v několika supráčích.
Na zamluvený titul se v knihovně čeká i několik měsíců. Dost mě překvapilo, že nepřestávají číst ani děti, přestože dětská literatura má těžkou konkurenci v počítačích a dalších lákadlech, o nichž se mé generaci ani nesnilo. Zatím však ještě boj neprohrála.

Faktem je, že knihy vycházejí v podstatně nižších nákladech než za totáče, ale tehdy zase slušná knížka vyšla jednou z uherský rok a pro knihy se jezdilo na Slovensko, protože Slováci byli pružnější a liberálnější.

Myslím, že si naši dřívější kulturní vyspělost trochu idealizujeme.
I za první republiky byly kasovními trháky filmové limonády s Věrou Ferbasovou a z pultů nejrychleji mizely rodokapsy, červená knihovna a podobné čtivo. Kdysi mě fascinovaly byty kantorů, kde člověk nenarazil na knihu ani náhodou.

Blesk, Aha a další bulvární tituly si - k mému úžasu - u nás z trafiky odnášejí především staří lidé.
Zřejmě jsou pro ně přehlednější, na objemné noviny nejsou zvyklí. Přelouskají titulky a hned vědí, co je kde nového.

17.08.2008 09:43:06

grőssling napsal(a):

Lila
dtto, pani Kubešová si užívá důchod. Firmu řídí pan Kubeš II., ale už to není ono, používají standardní tresť.

17.08.2008 09:48:24

Lila napsal(a):

qrösslinq

Díky za informaci, ale měla jsem dojem, že pan Kubeš zakladatel to rozjel už někdy v 19. století.
Zonka patří k jedné mé životní etapě, která skončila rokem 1969. Znovu jsme se potkaly až nedávno a skoro mě to dojalo. Obávám se, že mě dostihuje jiná životní etapa, kdy mě bude dojímat už úplně všechno.

17.08.2008 10:30:05

bagr napsal(a):

Jakýpak nejsou? Jen v Praze jich je 100 000. Kolik z nich má doma samopal, netuším.

17.08.2008 10:55:17

krok napsal(a):

hezké..čtivé..bohužel nevěrohodné, ale důvěryhodnost ani není u mnoha literárních útvarů pořadována:-))

17.08.2008 11:06:19

klaravesela napsal(a):

Kroku: nevěrohodné?? rozveďte proč.... KVS

17.08.2008 11:31:26

grőssling napsal(a):

Lila, bude to jak píšete, ale toho prvního pana zakladatele jsem neznal. Pana Kubeše I., jak mu tady říkám ano. Pracoval v třebíčském autodružstvu, potom restituovali a pracovali poctivě na dědictví, bohužel asi tak 5-6 let už neni.
O produktu se vyprávěly legendy. Kvalita vycházela z heraltické vody a čerstvých surovin ( sběrači se vydávali vlakem za malinami atd. ). Ta voda se dá koupit v automatu vodáren před sodovkárnou, většina Třebíče pije jinou vodu. Tlak globalizace bohužel ( kolalokova limonáda z US ) zasáhl i sem a tak už suroviny asi nejsou co bývaly.
Omlouvám se KVS a ostatním, že jsme s Lila odbočili od tematu, ale trochu to k 21.8. patří. Abych zahujeřil, toho 19.8.68 jsem si na nádraží kupoval do vlaku taky Hosta do domu, co vyšel během pobytu v divočině.

17.08.2008 14:41:56

klaravesela napsal(a):

Vážený pane Grösslingu, plevelení na téma ZONky vítáno, nezapomeňte, že my, co jsme ze Stránecké Zhoře, to nemáme do Třebíče daleko.... ZONka patří k tématu. Díky, KVS

17.08.2008 16:04:33

bigjirka napsal(a):

im, dobrý odhad, nezkrotný živel jsem byl vždycky. s panem senzorem si občas vlezeme až na nervy, v některých momentech se naše humory dosti výrazně rozchází.. posledně on splnil sovo, že udělá tu blbost, že když budu ještě zlobit, smaže mi v tom blogu všechno.. a já jsem taky splnil slovo, následkem čehož jsem mu nedal již připravené povídání o radaru... inu, takovej je svět... no.. já někdy nejdu pro slovíčko daleko

17.08.2008 20:23:30