Právo: Zločin a trest

Paní Libuše Bryndová může mluvit o štěstí, že u soudu v Táboře vyvázla jen s podmínkou. Vypěstovala přece bezmála třicet rostlin (my znalci říkáme kytek) marihuany, což je nepochybně množství větší než malé. Vyráběla z nich léčivé masti, které pak rozdávala sousedům, což zavání šířením omamné a psychotropní látky. A ke všemu se sama přiznala ke kouření té strašné drogy s naivní výmluvou na své astma.
Kdyby šlo jenom o mastičky, měla by její obhájkyně Klára Samková-Veselá snadnou práci. Konopí v této formě je přece běžně k dostání v lékárnách, sice asi jen s nepatrným obsahem účinné látky, ale zato rozhodně ne zadarmo. Krom toho už Nejvyšší soud podobný případ jednou vrátil, čímž vytvořil precedens, že mazat si kolena mastí z travky je stejně neškodné, jako mazat si je opodeldokem. Ale to kouření, to prostě neprošlo. Čerta totiž záleží na tom, že dokáže odvrátit astmatický záchvat, podle zákona smíme kouřit jen tabák a na zdravotní následky legislativa nehledí. Nechtěl bych tedy být v kůže soudce, který tu prkotinu musel řešit. Takzvaná společenská nebezpečnost počínání paní Bryndové se nachází někde v oblasti záporných čísel; ona totiž svým sousedům nezištně pomáhala.
A pokud jde o to kouření marjánky, které nemohlo zůstat bez trestu, tím si jen pomohla normálně dýchat a nedusit se, navíc ušetřila třicetikorunu cikrtovného a lékařům práci.
Určitě přitom ale nedělala kravál, nervala se, nezpůsobovala škody na majetku i lidském zdraví, jak často činí například uživatelé legální drogy jménem alkohol. Jenže zákon je zákon, třeba i - řekněme nemoudrý.
Aby mi však bylo dobře rozuměno. Nechci být propagátorem marihuany a sám jsem si nikdy nedal z jointu ani šluka. Nejsem si také zcela jist její neškodností jako moji známí, kteří si ji dopřávají. Připadá mi jen poněkud na hlavičku pronásledovat lidi, kteří ji pěstují jen na malém záhonku a navíc jen pro její nepopiratelné léčivé účinky. Zákony však máme takové, jaké máme. Honit zahrádkáře je jednodušší než odhalovat sítě drogových distributorů.