Rozhovor s JUDr. Klárou Samkovou, Ph. D.

Publikováno: ZPRAVODAJ HOSPODÁŘSKÉ KOMORY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, PODZIM 2011

Vuštvali… 

Nuda s ní rozhodně nehrozí. Energie má na ozdávání, na všechno odpověď a pro drsné slovíčko také nejde daleko. JUDr. Kláru Samkovou, Ph.D. buď lidé milují, nebo nemohou vystát. Ono to tak bývá u lidí, kteří se nebojí označovat věci pravým jménem…  

 

Baví mě číst vaše články a jejich nadhled a humor, se kterým dokážete s chirurgickou přesností praštit hřebíček na hlavičku. Vás asi hodně lidí považuje přinejmenším za hubatou, že?
No, hubatá je dost slabé slovo... Moje přezdívka, jak mi říkají v romské komunitě, je Vuštvali a to znamená „pyskatá“. Jinak ovšem ten můj humor je takový spíš „veselý na rtech smích – hluboký v srdci žal“, jak praví klasik...

Mezi vašimi předky byli lidé vzdělaní, úctyhodní, moudří i ti, kteří milovali život se vším, co k němu patří. Historici umění, právníci, botanici. Zástupce spravedlnosti bychom měli, ale po kom jste enfant terrible?
Obávám se, že i v tomto ohledu se mohu spolehnout na genetickou výbavu. Moje prabába se původně jmenovala Viktorie, ale v rámci svého působení ve „Slovanském „krúžku“ Leoše Janáčka přijala právě slovanské Vítěza. Kromě toho byla na konci 19. století propagátorkou ženského bicyklování a spoluzakladatelkou Spolku přátel žehu. Dle rodinné tradice se k závěrečným zkouškám na učitelském ústavu v Telči, někdy okolo r. 1895, dostavila ve vlastnoručně ušitém jezdeckém kostýmu i s jezdeckým bičíkem. Na dotaz zkoušející komise, kdeže má koně, odpověděla, že právě na něj si hodlá vydělat coby učitelka. Počet infarktů zkoušejících není znám, nicméně prababička Vítěza si koně nepořídila, zato si pořídila pradědečka, kterého peskovala tak dlouho, až se stal jedním z nejvyšších soudců první republiky. Prababiččiny geny zdědila i moje matka, která 45 let učila středoškolskou mládež, a to velmi svérázným způsobem. Na to, jak na nějaké bramborové brigádě odvedla v rámci vzdělávání šestnáctiletá dítka na večerní promítání Bergmannova filmu „Scény z manželského života“, potom jim zavřeli ubikaci a v čele s paní profesorkou celá třída přelézala plot, se vzpomíná doposud. A těchhle historek je skutečně přehršel. Nezapomenutelná je pro mne také scénka, jak se v polovině 80. let moje máti vloupala do parku Smolného paláce v tehdy Leningradě a jala se přehrávat scénky z carského dívčího románku o princezně Nině Džavaše, odehrávajícího se právě v tomto paláci, kde byl dříve dívčí šlechtický ústav. Dalo mi tehdy dost práce, aby ji nezatkla sovětská milice. Takže já jsem vlastně jen takový slabý odvar...

Vaše rodina musela být ve svém okolí dost slavná i dost nepochopená. Jak jste obstála s takovou výbavou ve škole?
No – nepochopení jsme přece všichni, že ano . Jinak na střední škole jsem měla ve třídě skvělou partu, ve které jsem obstála. Mými nejbližšími přáteli a gymnaziálními spolužáky byli (dnes) prof. ing. arch. Petr Pelčák, MUDr. Václav Jedlička, PhD., nyní vedoucí oddělení I. Chirurgické kliniky nemocnice Sv. Anny v Brně, Mgr. Pavel Kellner, nyní ředitel základní školy ve Křtinách a jeho láska od jejich patnácti, nyní a stále jeho choť MUDr. Renata Kellnerová – Večerková, Ph.D, a Dóža, tedy JUDr. Petr Doležel, soudce Okresního soudu ve Vyškově. Vedle těchto osobností, které jsou mými kamarády dosud, to bylo o hodně lehčí než by to bylo bývalo bez nich.

Na internetu se pohybujete jako doma, vaše internetové stránky skýtají mnoho zajímavého čtení, pravidelně a otevřeně informujete o své práci a jejích výsledcích. Myslíte, že i náš právní systém bude jednoho dne také tak jasný, čitelný a průhledný?
Při veškerém optimismu, který mi je vlastní, jestliže bude zachována stávající politická reprezentace na Ministerstvu spravedlnosti, považuji to za prakticky vyloučené.

Nedávno jste se účastnila tiskové konference Asociace neúplných rodin. Z informací, které tam zazněly, jsem pochopila, že náš zákon o rodině je docela průšvih…
Ano, zákon o rodině je velmi podceňován. V podstatě nikoho nezajímá, protože děti nevolí... Nekynou z toho žádné kšefty, žádné lobbystické skupiny nejsou pánům poslancům, projednávajícím tyto zákony, v patách. Je to také vidět na skutečnosti, že před několika dny byl bezpečně pohřben zákon, který měl umožnit snadnější aplikaci střídavé péče.

Je naděje na zlepšení?
Obávám se, že není.

Získávám pocit, že bez vašeho smyslu pro humor a pozitivního náhledu na svět byste tuhle práci ani nemohla dělat…
Já už ji pomalu nemohu dělat ani s tím humorem. Velmi často si připadám jako obchodník s deštěm. Co vlastně mohu svým „kupujícím“ nabídnout? Nějakou chimérickou představu, jak by to mělo správně být... Realita je ovšem často úplně jiná.

Vy máte asi dost nepřátel, když říkáte neustále nahlas věci, které si ostatní myslí jen potichu. Nebojíte se?
Bojím. Když jsem stála nad rakví svého kamaráda a spolupracovníka z Federálního shromáždění, zavražděného advokáta JUDr. Ernesta Valko, tak jsem plakala nejen nad ním, ale i nad svým vlastním strachem. Strach mne nepřešel doposud, ale bohužel s ním nemohu nic dělat. Úplně stejně, jako nemohu dělat nic s tím, jaká jsem. Tak hold buď přežiji, nebo ne. Ostatně o moc víc možností není...
 

Cituji z jednoho staršího článku na vašem blogu: Cílem ROMŮ je PŘEŽÍT jako ROMOVÉ. Cílem majoritní společnosti je NEMÍT PROBLÉMY S ROMY. To je právě v těchto dnech hodně živé téma v souvislosti se šluknovskými nepokoji. Jak z toho bludného kruhu ven?
Víte, to vám tady nebudu povídat, jak z toho ven. Vím, jak z toho kruhu ven (a pochopitelně nejsem na to sama), ale o tento způsob řešení (a není to řešení, které požaduje další peníze) není zájem. Poprvé jsem nabídla – a vypracovala – pravicovou strategii řešení romského problému pro Romskou občanskou iniciativu. Ze strany majoritní společnosti o ni nebyl zájem a nedostalo se jí žádné politické podpory. V roce 1994 jsem totéž udělala znova a donesla tak říkajíc „pod nos“ tehdejšímu předsedovi odborných komisí ODS p. Zielencovi. Zájem nebyl opět žádný. V prosinci 2008 vyšel v časopisu „Státní správa“ můj článek, rozebírající neefektivitu současného řešení romského problému a nabízející alternativu. Reagovala na něj jedna starostka, která pocítila potřebu mi vynadat, že si nedostatečně vážím práce paní učitelek ve zvláštních školách, které se snaží s malými Romátky pracovat. Jinak panoval absolutní nezájem. Takže si nemyslím, že si obce mají moc co stěžovat. Naposled mne o totéž, totiž vypracování pravicového programu na řešení romské otázky, požádal v červnu 2009 pan Kalousek. Materiál jsem dodala, nedostal se ani do volebního programu, pro který byl psán. Proč bych se tedy měla namáhat s nějakým vysvětlováním? Až bude o řešení problému Romů skutečný zájem, je všeobecně známo, kde mne najít.

Začínám chápat vaši větu o hlubokém žalu v srdci… Necítíte se jak don Quijote de la Mancha?
To záleží na osobním postoji. Dělám to, co zvládnu a snažím se brát věci realisticky. Jsem nepatrným zrnkem v dlouhém řetězci života, který začíná někdy před miliardami let v oceánické prapolévce prvních bílkovin a bude bezesporu pokračovat do budoucna, možná další miliardy let. Nevíme kam, ale zapojení do tohoto řetězce mne velmi uspokojuje a uklidňuje. Běh, ve kterém nesu já chvíli tu štafetu, je na skutečně dlouhou trať. Jsem spokojena s vědomím, že běžím správným směrem.

Osazenstvo vaší advokátní kanceláře zastupují samé ženy. Je to záměr nebo náhoda?
Je to záměr. S děvčaty se mi – respektive nám – lépe pracuje a spolupracuje... Chceme si vyhovět a vyhovíme si. Chodíme do práce beze stresu, respektive beze stresu z pracovního prostředí a vzájemných pracovních vztahů. To je podle mého názoru k nezaplacení...

Jaká jste, jako šéfka? A vůbec, co byste jako podnikatel – zaměstnavatel nejraději změnila?
Nejsem dobrý podnikatel, a jak jdou léta, je to se mnou čím dál horší. Chtělo by se mi nad věcmi hloubat a ne honit cash flow. Bohužel hodně lidí toto vycítí a nerozpakuje se mi dlužit, a to i velké částky... Uměla jsem vždy peníze vydělat. Už na základní škole (!) jsem si vydělávala šitím a batikováním, v podstatě asi tak ve třinácti jsem rozjela svou vlastní „Krásnou jizbu“, která mne živila po celou dobu studií. Velmi jsem si přála jít na švadlenu, ale to moje intelektem posedlá rodina nedovolila. I dnes si myslím, že za šicím strojem bych byla šťastnější. Upřímně, dost dobře nechápu, co ti miliardáři s těmi penězi dělají... V momentě, kdy mám nakoupeny všechny knížky, které mi padly do oka, mám už jen touhu mít čas si je přečíst – a čas se nedá za peníze koupit. K praktickým otázkám podnikání musím říci, že to, jak jsou dnes nastavené parametry pro malé firmy, není k přežití. Platby sociálního a zdravotního pojištění spolehlivě rozdrtí naprosto jakýkoliv podnikatelský záměr, včetně projektu sebezaměstnávání. Zaměstnavatelská politika státu mi přijde scestná, stejně jako to, co stát podporuje: vývoz kapitálu pomocí smluv o zákazu dvojího zdanění, totální deformaci trhu a podporu neživotaschopných projektů pomocí evropských strukturovaných fondů, zadupávání našich českých podnikatelů pomocí investičních pobídek cizincům, kteří zase za pár let odtáhnou dál. Jak jste už asi pochopili, jsem zapřisáhlým stoupencem rakouské ekonomické školy a všechny ty bailouty, které tu prší z nebe – českého, evropského i amerického, mě deptají, protože jsem přesvědčena, že tohle sociální inženýrství prostě nebude fungovat.
 

Přehoďme na nějakou veselejší výhybku: udělalo vám v poslední době něco opravdovou radost?
Permanentní radost mi dělá moje dcera Daria, jejíž pubertu si užívám plnými doušky. Obávám se jen, že nezachovávám dostatečně pedagogický standard a z těch „stírek“, které uštědřuje učitelskému sboru, mám spíše legrácky, než abych ji kárala. Včera řekla své ubohé učitelce češtiny, že přichází do výuky pozdě proto, že v její čtvrti náhle zhoustnul vzduch, čímž se zvýšil odpor a ona se proto dostávala do školy obtížněji. Čekám, kdy přiletí napomenutí, protože učitelka vypěnila, což je ovšem pedagogická chyba. Kdyby za katedrou stála coby učitelka moje máma, tak ta by hbitě opáčila, že odporu vzduchu je nutno se bránit zmenšením třecí plochy, tedy zhubnutím, a nechala by prohřešivší se dítě udělat na místě 50 dřepů a k tomu příkladmo vyjmenovat všechny češtinářské kategorie z mluvnice.... Ale tuhle pinkačku prostě z pedagogů umí málokdo – jen si stěžují, že nemají u dětí respekt... A dřepy pak musím já ordinovat doma.  

Řeknete si také někdy: „Dost, Kláro, brzdi, je čas přehodit na nižší otáčky,“?
To jsem si řekla už dávno a velmi poctivě se o snížení otáček snažím. Velmi mi to nejde. tak možná na kremačním roštu... Jestli teda nezazvoní mobil...  

 

Andrea Bezděková