Lékař a chyba aneb Vy jste ňákej chytrej

Před soud se dostává stále více případů medicínských pochybení. Z rozsudků, které byly doposud vyneseny, vyplývá, že náš život a zdraví asi stále nejsou tím nejcennějším, co máme.

Muž s vyoperovanou zdravou ledvinou namísto nemocné dostal jako odškodné čtyři sta tisíc korun. Žena, kterou lékaři bez jejího vědomí sterilizovali, požadovala dva a půl milionu. Dostala sto tisíc. Za operaci zdravého ramene namísto nemocného přiznal soud postiženému pacientovi devadesát tisíc korun, ačkoli muž původně požadoval dvakrát tolik. Lékařka, která zavinila smrt ročního děvčátka, dala rodičům v rámci mimosoudního vyrovnání deset tisíc korun. Nebýt státního zastupitelství, které částku označilo za podezřele nízkou a nyní tragický případ přezkoumává, by se nad ním zavřela voda. Soudů s lékaři přibývá a spolu s vynesenými rozsudky se veřejnost postupně dozvídá, na kolik je u nás ceněno lidské zdraví a život. Srovnají-li se soudní verdikty třeba s některými kauzami vedenými na ochranu osobnosti pro pomluvu, o západní cizině nemluvě, pak je zřejmé, že zdraví vychází směšně "lacino".

Zmourovatět, nebo zčernat?

Zkušenosti právníků i poznatky České lékařské komory napovídají, že zdravotnické právo, natožpak odškodňování postižených pacientů či pozůstalých, je pro české soudy ještě velkou neznámou. Soudci se bojí přicházet s razantními rozsudky, precedenty vesměs chybějí. Háček je také v tom, že máme poněkud zkreslenou představu o satisfakci. Zatímco na západ od našich hranic je nejčastější pohrůžkou: "Budeš platit jako mourovatý," u nás se stále raději přikláníme ke rčení: "Budeš sedět, až zčernáš." V rozvinutých demokraciích se za lékařská pochybení platí statisíce dolarů nebo eur, v Česku drtivá většina soudů končí tím, že lékař dostane podmínečný trest. Oficiální údaje o soudech s lékaři u nás nejsou k dispozici, soukromou statistiku si na toto téma vede alespoň ředitel právního oddělení České lékařské komory Jan Mach. "Řekl bych, že žalob na lékaře o náhradu škody je tak jedna pětina, zbývající čtyři pětiny jsou trestní kauzy. V zemích Evropské unie je to zhruba obráceně. Pět civilních žalob a pak jeden trestňák," počítá Mach. Typický příklad ze své advokátní praxe má někdejší poslankyně a právnička Klára Veselá-Samková. V polovině devadesátých let zastupovala rodiče dívky, která zemřela na základě lékařského pochybení: lékař z Tanvaldu nerozeznal po operaci slepého střeva zauzlení střev a dvanáctiletá holčička zemřela v náručí matky. "Lékař byl odsouzen k podmínce, ale soud mu ani nepozastavil výkon činnosti, přestože soudní znalci i lékaři u soudu prohlásili, že nepostupoval správně," vzpomíná advokátka. Později rodiče provázela u sporu v rámci občansko právního řízení na ochranu osobnosti. Soud však dospěl k závěru, že rodiče už satisfakci dostali, když byl lékař potrestán v rámci trestního řízení. "Byla to jedna z největších justičních nehorázností, které jsem kdy vyslechla. Dodnes je zemřelá Helenka mou právní noční můrou a považuji to za jedno ze svých velkých selhání. Jedinou výmluvou mi může být, že v té době to neuměl nikdo a myslím, že kdo dnes tvrdí, že to umí, tak si trochu vymýšlí," dodává. Kde je zakopán pes? Hledat ho je potřeba v minulosti. Za socialismu platila teze, že zdraví jedince je majetkem celé společnosti. Chyby lékaře se posuzovaly nebo trestaly v rámci složitého soukolí ústavů národního zdraví. Veřejnost se o nich prakticky nedozvídala: po sovětském pacientovi byl československý nejzdravějším na světě, zdraví však patřilo státu. O vyplácení adekvátního odškodného nemohla být řeč. Chybující lékař obvykle dostal výtku, důtku, pokutu nebo byl přeložen na venkov. Postižený pacient mlčel. Musel. Právníci se učili, že odškodňovat citovou újmu, například úmrtí blízké osoby, je nemravné. Západní teorie naopak tvrdí, že nemravné je neodškodňovat. "Tehdy byla u soudců jasná tendence šetřit státní pokladnu a to částečně přetrvává až dodneška. Odškodné se pohybuje v hanebně nízkých částkách," připomíná advokát lékařů Jan Mach. "Říkám to s vědomím, že je to vlastně ve prospěch pacientů, ale lékařům by vyšší odškodné paradoxně pomohlo také, protože pacienti by pak neměli důvod chtít jejich skalp."

Více emancipace

Procento lidí, kteří se cítí zodpovědní za své zdraví, však stále narůstá a spolu s tím se dostávají na veřejnost informace o chybách lékařů. "Lidé se více vyptávají, více se zajímají o to, co se s nimi děje, a také více očekávají jednoznačný výsledek," tvrdí prezident České lékařské komory David Rath. Podle jeho slov úměrně s "emancipací národa" stoupá každoročně počet trestních oznámení, soudních žalob a stížností zhruba o deset procent. "Nezdá se, že bychom dělali nějak více chyb, ale stává se zvykem, že nejsem-li stoprocentně spokojen, ptám se proč," dodává Rath. Jeho slova potvrzuje advokátka Veselá-Samková: "Společnost se stává otevřenější, lidé se začali méně bát a jsou si vědomi možností se bránit. Lékařských chyb nepřibývá, těch je myslím standardně stejně, avšak lidé už se učí, že je potřeba se ozvat." Otázkou zůstává, co z toho, že se bráníme, vlastně máme. Typickým rozsudkem nad lékaři, kteří chybovali, je podmíněný trest, někdy také doplněný o zákaz činnosti v rozmezí jednoho až deseti let. "Nepodmíněný trest je u lékaře výjimkou, to už by tam muselo nastoupit třeba neposkytnutí pomoci. Soudy občas sahají po zákazu výkonu samostatné praxe," líčí Mach. O tom, s jakou mírou neznalosti řeší české soudy zdravotnické kauzy, vypovídá například případ lékaře-gynekologa. Soud mu zakázal vykonávat porodnictví, ale gynekologii směl provozovat nadále. Přitom každý ví, že v nemocnicích jsou pouze gynekologicko-porodnická oddělení! Jsou ale zmiňované rozsudky dostatečným zadostiučiněním pro poškozené pacienty? Experti říkají, že nikoliv. Také žádosti o odškodné, byť se dají spočítat sotva na deseti prstech, naznačují, že ne pro všechny je vidina lékaře za mřížemi ideálním potrestáním za například trvale poškozené zdraví. Na druhou stranu je postiženému pacientu často hloupé "obohacovat se" na vlastním utrpení. "Je načase začít na zdraví a na život nahlížet jako na kteroukoliv komerční hodnotu. Když to vulgarizuji, tak upadne-li vám podešev z nové boty, máte nárok na to, abyste dostali své peníze zpátky. Zkazí-li něco lékaři, pak máte také právo na náhradu škody," uvažuje Veselá-Samková. Dosavadní trend posílat lékaře před trestní senát místo toho, aby za újmy platili zodpovědností, se nezdá ani prezidentovi komory Rathovi. "Co je postiženému, kterému nějaká lékařská chyba zabila příbuzného, platné, že doktor dostane podmínečný trest?" ptá se. "Lékaři to v drtivé většině případů nedělají schválně, soudy tudíž zákaz činnosti stejně nedávají, protože jde o jednorázová pochybení, nešťastnou shodu okolností. Čili když už má něco logiku, pak soudní líčení v oblasti náhrady škody," hájí svůj stav Rath. Jinými slovy: podpálí-li lékař v opilosti nemocnici a při požáru zemře deset pacientů, pak by si měl vinu odpykat ve vězení. V případech, kdy jde o jednorázovou a neúmyslnou chybu, pak je na místě žádat odškodné.

Vyříznout emoce

Chladné kalkuly o výši finanční kompenzace však zejména u zdravotnických kauz často znemožňují emoce. Není se čemu divit. Zemře-li rodičům například tříleté dítě kvůli tomu, že nepřijela lékařka, těžko se soustředí na vypočítávání, kolik peněz je dítě stálo. "Emoce je potřeba vyškrtnout, vyříznout a přesně počítat: do dítěte jsme do nynějška investovali milion. Protože už vlastní dítě mít nebudu, tak částku zdvojnásobím, jelikož ke stáru se o mě nebude mít kdo starat. Další dva miliony chci za citovou angažovanost. Suma sumárum čtyři miliony," vypočítává Veselá-Samková. Soudy by podle jejích slov přesné výpočty jedině uvítaly, protože základem jsou realistická čísla a ne výkřiky: Chci deset milionů! S odškodňováním podle tohoto návodu je však ještě jedna potíž. Soudy zatím stále vycházejí z vyhlášky ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Přestože byla vyhláška zhruba před rokem a půl novelizována, částky, které obsahuje, jsou dosud velice nízké (viz tabulka Vyhláška.). "Je to směšné. Jednou jsme si dělali srovnání v advokátní komoře a zjistili jsme, že na Západě částky vyplácené na odškodném mají o jednu nulu více a jsou v eurech. Když dám příklad, tak za přeraženou sanici u nás dostane poškozený dvanáct set korun, v Německu dvanáct tisíc, ale euro," komentuje vyhlášku Mach. Zákon, který by stanovil cenu bolesti, diskomfort, emoční a nemateriální ujmu nebo cenu ztíženého společenského uplatnění, u nás neexistuje. "Tady už je hanebné, že problematiku řeší pouze vyhláška úředníka, protože ve všech civilizovaných zemích je na to zákon a zákonodárce na půdě parlamentu by nemohl takhle šíleně vůči poškozeným postupovat," dodává Mach. Jako příklad opět mohou posloužit rodiče, kterým vinou lékaře zemřelo dítě. U nás jim za ztrátu blízké osoby náleží pohřebné v limitované výši, tečka. V průměrné zemi Evropské unie se peníze vyplácené takto postiženým rodičům pohybují od tří set do osmi set tisíc euro.

Chybí vůle

Česká republika přitom přistoupila k Evropské úmluvě o lidských právech a biomedicíně, která nás zavazuje, aby i za emoční újmy či za diskomfort bylo postiženým vypláceno odškodnění. "Dochází k neuvěřitelné situaci, že za pomluvu může získat člověk statisíce korun, kdežto když v nemocnici lékaři, byť neúmyslně, zabijí dítě, tak na to zákon nepamatuje," upozorňuje Mach. (Příklad: dvě stě tisíc korun za pomluvu v polovině loňského roku vysoudil bývalý velvyslanec v Austrálii Jaroslav Suchánek, manželé Havlovi za billboard Václavka a Dášenka, propagující boty, před časem dostali dokonce půlmilionovou satisfakci.) Řada právníků se navíc domnívá, že vyhláška je dokonce v přímém rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jež hovoří o "fair compensation", přičemž jako "spravedlivé" je chápáno pouze plné odškodnění. Česká vyhláška naopak říká, že vyšší odškodnění může soud přiznat pouze ve "zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele". Například v Rakousku neexistuje pro výši odškodného závazný předpis, soudy nicméně v podobných případech přiznávají zhruba stejná odškodnění, která se pouze mírně zvyšují vzhledem k inflaci. Rovněž české soudy, řídící se nevyhovující vyhláškou, by už nyní mohly díky úmluvě poskytovat pacientům stejnou ochranu jako soudy německé nebo rakouské. Soudci však nemají vůli a ani chuť vynášet precedentní rozsudky. Otázka, zda umějí, nebo neumějí lékařské kauzy dobře posuzovat, patrně souvisí s tím, jak často se k nim dostanou. Podle odhadů z advokátní komory tak jednou dvakrát za život. I proto se odškodné u nás pohybuje stále spíš v řádech desetitisíců korun a je otrocky vypočítáváno z ministerské vyhlášky. Odvahu učinit nějaké průlomové rozhodnutí má jen málokdo. Právník Mach si jen těžko vybavuje nějaký netradiční rozsudek: "V první polovině devadesátých let to byl, myslím, případ, kdy nějaký zřízenec na Bulovce zavinil smrt dítěte a rodiče vysoudili kromě pohřebného půl milionu."

Za restituce medicína

Všichni čeští lékaři jsou povinně pojištěni; nejčastěji do milionu korun, řada z nich je k tomu ještě dobrovolně připojištěna, takže peníze pro poškozené by nešly z "jejich kapsy". V cizině je první starostí každého lékaře, jak se dobře pojistit a jak nejlépe odhadnout výši pojistky, aby se jim nestalo například to, co německému zubaři, který uzavřel smlouvu na milion euro. Když pacientce omylem napíchl lícní nerv a ženě zůstalo doživotní pokřivení obličeje, soud mu nařídil vyplatit odškodné milion čtyři sta tisíc euro. Stomatolog musel prodat dům a skončil na mizině. "Snažíme se nyní lékaře nabádat, aby se pojišťovali i pro případ emoční újmy, pojistný produkt existuje, dokonce jej jedna pojišťovna nabízí zadarmo. Lékaři se zatím nebojí, protože se nic moc neděje, ale doba zdravotnických kauz s obdobným průběhem jako na Západě dříve nebo později přijde," varuje Mach. Mezi právnickou a lékařskou veřejností se v poslední době stále častěji hovoří o tom, že zdravotnictví se v příštích letech stane pro právníky novým zdrojem obživy. Restituce skončily a "medicínské soudy" se teprve rozjíždějí. Otázka je, zda právníci na těchto kauzách zbohatnou: dokud se bude odškodňovat tak jak dosud, pak se tím mnoho advokátů neuživí. Přicházejí navíc do styku s lidmi, kteří jsou stresovaní: v takovou chvíli neplní jen roli právního poradce, ale i psychoterapeuta. Navíc je tato právní oblast neprobádaná, což vyžaduje od advokáta dlouhou, rozuměj drahou, přípravu. Finanční náročnost soudních pří s lékaři je jedním z důvodů, proč nyní lidé častěji podávají trestní oznámení než žalobu o odškodné. Důkazní břemeno totiž vždy leží na poškozeném pacientovi a ceny znaleckých posudků jdou do mnohatisícových částek. V případě trestních oznámení tyto listiny opatřuje v rámci vyšetřování policie za státní peníze. Člověk poškozený rukou lékaře v rámci trestního řízení "zadarmo" získá materiál, který mu napoví, zda se má do soudního sporu o náhradu škody pouštět či nikoliv.

Stíhači sanitek

Valná většina lékařských pochybení se často ani před soud nedostane a řeší se v rámci interních řízení České lékařské komory. Ročně bývají z lékařského profesního společenstva jeden až dva lékaři vyloučeni, což de facto znamená konec kariéry. Po pěti letech mají sice možnost znovu žádat o přijetí do komory, musejí však projít zkouškami, kde jen obtížně dokazují, že za tu dobu nic z povolání nezapomněli. Naposledy byla například vyloučena z komory lékařka, které přišel jednoznačný nález na rakovinné bujení u pacientky, ona jej založila do karty a nic nepodnikla. Pacientka zemřela. Dalším třem až pěti lékařům ročně bývá odebrána licence, což je poněkud "měkčí" sankce, protože mohou i nadále vykonávat zaměstnání, avšak pod dohledem zkušenějšího lékaře. "Samozřejmě vítáme, když si pacienti nejprve stěžují nám, je to lepší než pustit se hned do kriminalizace lékařů. Obviněný lékař se totiž často začne bránit nestandard ním způsobem a mohou na to doplatit zase jen pacienti. Nevraživost mezi oběma skupinami nakonec stoupá," říká Rath. Odkazuje přitom na případy z Ameriky: je-li lékař v civilním životě konfrontován s nějakým vážným akutním případem a není poznat, že je lékař, raději se "po anglicku" vytratí. Po skytnout postiženému první pomoc pro něj současně znamená riziko, že se ocitne před soudem. Pro právníky specializované na tyto případy existuje v USA dokonce slangový výraz "ambulance chaser", "stíhač sanitek"; advokát dorazí už na místo nehody a následuje sanitku jedoucí s raněným do nemocnice, aby se ho, jakmile se probere, zeptal, zda je spokojen s ošetřením a zda nechce někoho žalovat. "Lékař, který holýma rukama poskytl pomoc někde na ulici a zachránil tím život, nakonec stojí v roli obžalovaného. Velké procento těchto žalob bývá úspěšné, proto se raději lékaři chovají neeticky a protiprávně. Je to pro ně menší zlo než stát u soudu: v tom už začíná být americký svět absurdní," dodává Rath. Existuje však ještě jeden důvod, proč je dobré stěžovat si nejprve na lékařské komoře. "Pokud na jednoho lékaře přijde stížností deset, pak už asi bude mít problém, navíc si tak poškozený vytváří důkazní materiál. U soudu může říci, že se dovolával svých práv tam a tam, výsledek je nula. Protože vyčerpal všechny dostupné prostředky, obrací se nyní na soud. Vypadá daleko méně jako vyžírka a méně účelově, protože soud si řekne, že ten člověk se snažil o reálnou nápravu," dodává Veselá-Samková. Také ona prorokuje, že soudů o odškodné bude přibývat. Doufejme, že se zvýší i vysouzené částky.

Jak to chodí v cizině

Lékařské omyly usmrtí každý rok jen ve Spojených státech amerických skoro sto tisíc pacientů. Také v sousedním Německu, v zemi, kde se zdravotnictví těší dobré pověsti, umírají na chyby v lékařské péči tisíce lidí. Upozornil na to v analýze nedělník Welt am Sonntag, dokládající, že příčinou jsou především zbytečné operace, chybné diagnózy, podávání nevhodných léků a zbytečné paralelní léčby. Důvodem přitom není nedostatečná kvalifikace lékařů, ale špatná koordinace mezi nimi a nemocnicemi či dalšími poskytovateli zdravotní péče. Nejhůře je na tom léčba pacientů s vysokým krevním tlakem: neléčeno nebo špatně léčeno je dokonce 72 procent nemocných lidí. Asi 3500 žen umírá v Německu zbytečně na rakovinu prsu a jen každá čtvrtá operace tohoto druhu odpovídá doporučeným standardům Evropské unie.

Lékařské omyly v Česku

I. "Ňákejchytrej"

Lékařka z pohotovosti byla zavolána ke staršímu pacientovi, který si sám "diagnostikoval" infarkt. Lékařka jeho závěr komentovala slovy "Vy jste ňákej chytrej." a na základě poslechu fonendoskopem, bez dalších vyšetření, vyloučila srdeční chorobu. Bolesti na hrudi přisoudila potížím s páteří. Pacient krátce nato zemřel na infarkt. Příbuzní na lékařku podali trestní oznámení, nezdůrazňovali však odbornou chybu, ale nevhodné chování lékařky.

II. Případ vyměněných ramen

Dvacetiletý hokejista měl dlouhodobé potíže s levým ramenem, na září 1998 byla naplánována operace. Rodiče synovi sehnali "protekci", takže rameno mladíkovi opravoval přednosta ortopedického oddělení. Poté co se sportovec probral z narkózy, zjistil, že mu operatér odoperoval rameno pravé, s nimž neměl nikdy problémy. V rámci řízení na ČLK dostal operatér pokutu patnáct tisíc korun. Ačkoli argumentoval tím, že i pravé rameno vykazovalo známky postižení, neměl k operaci souhlas pacienta.

III. Na rakovinu hormony

Šestašedesátiletého lékaře z Aše podezřívá policie z toho, že nestandardním postupem léčení zavinil amputaci prsu téměř padesátileté pacientky. Léčil ji hormonální substituční terapií, jež se předepisuje pro ženy v přechodu. Během terapie však žena onemocněla rakovinou a podávání hormonů způsobilo progresivnější vývoj nemoci. Lékař ji neodhalil včas, ale až v pokročilém stadiu. Policie letos na konci ledna obvinila lékaře z ublížení na zdraví.

IV. Pokusný králík

Lék Cordichin proti srdeční arytmii testoval v lednu 1999 na svém pacientovi bývalý přednosta interního oddělení nemocnice v Karlových Varech. Neměl k tomu souhlas pacienta ani zaměstnavatele. Lék, který lékař "zkoušel", navíc nebyl pro nemocného absolutně vhodný: jeho stav se den ode dne zhoršoval, zpomalovala se srdeční funkce, následovala porucha funkce jater, ledvin a mozku. Přesto lékař testování nepřerušil. Soud jej odsoudil k dvouleté podmínce a ke čtyřletému zákazu profese.

Lékařské omyly v  zahraničí

V. Pípající břicho

Teprve detektor kovů na letišti v Kanadě pomohl loni v prosinci jedné ženě přijít na to, proč má stále velké bolesti v břiše. Bezpečnostní agenti na letišti ve městě Regina ženu pečlivě prohlédli, ale žádný kovový předmět u ní nenašli. O několik dní později při vyšetření v nemocnici lékaři zjistili, že v útrobách ženy zapomněli roztahovač, chirurgický nástroj dlouhý třicet centimetrů a šest centimetrů široký. Hned další den nástroj vyňali, Kanaďanka však nelenila a zapomnětlivé lékaře zažalovala.

VI. "Musíme tam všichni"

Pozor na jazyk si měl dávat britský lékař, který loni v říjnu pacientovi, jenž měl rakovinou, otevřeně sdělil: "Vy trpíte rakovinou, mě sužuje astma, všichni tam jednou musíme." Chirurga stála neurvalost vyloučení z lékařské komory. Lékařská etická komise označila lékařovo chování za brutální, nesnesitelné a naprosto neslučitelné s tím, co by mělo být povinností profesionála.

VII. Zbytečná amputace

"Máte rakovinu, musíme vám okamžitě odstranit oba prsy," oznámili loni v květnu američtí lékaři matce tří dětí. Žena, která se bála o život, s operací souhlasila. Když jí ale chirurgové prsa odoperovali, přišla další rána: operace nebyla nutná. Pacientka totiž rakovinu vůbec neměla, jen se něco prý "popletlo v papírech". Chyba vznikla v laboratořích, kde pracovníci zaměnili dokumenty zdravé ženy s chorobopisem patřícím pacientce, která rakovinu skutečně měla. Postižená Američanka zvažuje žalobu.

VIII. Po operaci domů

Britský soud v současné době rozhoduje o potrestání lékaře, který propustil z nemocnice devatenáctiměsíčního chlapce jen hodinu a čtvrt poté, co podstoupil náročnou operaci. "Když doktor vyšel z operačního sálu, řekl jen: Tady je váš syn, vyrval jsem ho ze spárů smrti," řekl chlapcův otec, který si myslel, že jde o nejapný vtip. Rodiče syna odvezli domů, po příjezdu však chlapec upadl do bezvědomí, a přestože se opět rodiče rychle vrátili do nemocnice, dítě zemřelo. Při pitvě se zjistilo, že smrt způsobila velká dávka morfia, kterou hoch dostal proti bolesti. V takových případech musejí malí pacienti zůstávat nejméně čtyřiadvacet hodin pod lékařským dohledem.