O co jde soudcům

Aniž by to vzbudilo nějaký rozruch či pozornost, nemine den, kdy by hlavní televizní zprávy i noviny nereferovaly o nějakém soudním případu. Justice – a tím i soudci – se stali každodenním a pravděpodobně jedním z nejrozšířenějších témat země. Proč rozhodli tak a proč ne onak??? Výroky soudů rozebírají občané v tramvajích i odborné časopisy, aniž by si uvědomili, že justice se stala fenoménem doby. Nejen moc zákonodárná – Parlament – nejen moc výkonná - vláda – se těší palcovým titulkům, ale i moc soudní. Rozdíl je jeden a podstatný: zástupce moci zákonodárné volíme na čtyři, respektive šest let. Moc exekutivní vyplývá z rozložení politických sil a déle než pětiletého – což platí pouze v případě prezidenta republiky – panování se od ní nedočkáme. Soudci jsou jmenováni doživotně a to způsobem, do kterého běžný občan nemá reálnou šanci zasáhnout, vůbec ji ovlivnit.

Přesto soudci ovlivňuji život snad každého občana v této zemi zcela dramaticky. Jejich rozsudky jsou konkrétními zásahy do životů lidí, daleko konkrétnějšími a v první linii hmatatelnějšími, než je jakékoliv rozhodnutí vlády či Parlamentu. Nespokojenost se soudci a poměry v justici, nespokojenost s tím, jakým způsobem soudy rozhodují, je jedním z velkých témat současného života. Nespokojenost se nepromítá jen do „blbé nálady“, nízké důvěry ve spravedlivost soudních rozhodnutí, v pocitu občanů, že musí svoje práva bránit sdružováním se do obraných spolků proti justici jako je na příklad „Šalamoun“, „Štrasburský výbor“ či „Iustin“, ale má i svoje hmatatelné ukazatele: přes 40 % rozsudků první instance se vrací odvolacími soudy jako nekvalitně rozhodnuté zpátky k dalšímu řízení. Stížnosti k Soudu pro lidská práva ve Štrasburku pro porušení práva na spravedlivý proces a zejména pro délku řízení už řada advokátních kanceláří píše jak na běžícím pásu a brzo k tomuto mezinárodnímu soudu napadnou v nezvladatelném množství.

Za této situace obecné nedůvěry k soudům si prezident republiky „dovolil“ nejmenovat mladé justiční čekatele do funkce soudců. Z hlediska Ústavy ČR je situace poměrně jasná: ustanovení článku 93 uvádí: „Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. …. Soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon.“ Povšimněte se formulace „soudce je jmenován“. Tedy nikoliv „prezident má povinnost jmenovat“. Stejně tak „soudcem MŮŽE být jmenován…..“ Ústava potom vyjmenovává nejdůležitější atributy, které musí mít ten, kdo má být za soudce jmenován. Další určuje zákon, ale ani tak není výčet vlastností soudce, který má být jmenován, úplný. Je jen minimální, který musí být splněn k soudcovské funkci. Splnění těchto podmínek je z matematického hlediska podmínka nutná, avšak nikoliv bezpodmínečně dostačující. Jestliže se prezident rozhodl, že k ústavou a zákonem daným podmínkám připojí svoje vlastní podmínky další, pak je toto výrazem jeho ústavních pravomocí a nevidím možnost, jak toto jeho rozhodnutí zvrátit. Lze jenom konstatovat, že prezident se jednou zachoval stejně jako soudci: nepředvídatelně. Na rozdíl od mnohých z nich však v souladu se zákonem.

Jestliže soudci vyjadřují nesouhlas s prezidentovým postupem tak dramaticky, jak to činí, je na místě položit starou právnickou otázku „cui bono“ – tedy „v čí prospěch“. Kdo jsou vlastně justiční čekatelé? Jsou to kandidáti vybraní justicí, její odchovanci, ti, kteří budou následovat dnešní systém – systém, vůči němuž a vůči jehož článkům se zvedá stále větší a větší vlna kritiky. Jsou to ti, kteří byli samotnou justicí „vybráni do klubu“. Protože těch dva a půl tisíce soudců, to je v podstatě klub: klub neomylných, klub doživotně vládnoucích nad osudy lidí této země. Soudci se bouří proti tomu, že si mezi sebe nemohou vybírat ty, kterým je jejich systém vlastní, o kterých se dá předpokládat, že budou k justici jako takové loajální, nemohou si plně vybírat, kdo bude členem jejich klubu. Rozhodnutí prezidenta jde v neprospěch soudců jako výlučného stavu, vůči němuž mají všichni – včetně prezidenta – hrát roli poslušných loutek. Na to jsou ostatně soudci zvyklí ze soudních síní: představa, že soudící se strany jsou KLIENTY soudu, na který delegují svoje vlastní rozhodovací pravomoci, je soudcům vzdálena miliony světelných let. Vztáhnu-li tuto svoji úvahu k opakovaně kritizované nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí, pak nemohu než nevzpomenout klasické učebnice teorie práva prof. Jiřího Boguszaka a v ní obsažené následné úvahy : „Podmínkou soudcovské nezávislosti je vázanost soudní moci zákonem či ústavním zákonem jakéžto aktem moci zákonodárné, vyjadřujícím většinovou vůli. Jinak by se dělba moci a rovnováha mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní zvrátila v převahu moci soudní na straně justice: demokraticky právní stát by konvertoval v justiční stát.“

Pro mne proto bude nejmenování soudců prezidentem republiky vyjádřením prezidentova úsilí o rozbití Klubu soudců. Možná, že to je dokonce i něčím víc: snahou o ochranu demokracie v této zemi.