Hospodářské noviny

Odposlechy poslance Ratha byly protiústavní

Publikováno: HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, www.IHNED.cz.  25. - 27. května 2012

Reakce veřejnosti na korupční kauzu poslance a středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ra­tha připomíná atmosféru pade­sátých let v procesu s Miladou Horákovou, tvrdí přední praž­ská advokátka Klára Samková. V zájmu nalezení „obětního be­ránka“ podle ní hrozí porušení ústavních principů, což může být do budoucna nebezpečnější než samotná korupce. „Chtěla bych, aby se před soud dostalo deset takových jako Rath, ale v souladu s ústavou,“ říká. 

HN: Budete nakonec hájit Davida Ratha?
Ne. Pravda je, že jsem byla oslovena. A když jsem se vzpamatovala z mdlob, tak jsem nabídku přijala. Pak došlo k sérii událostí, které nakonec vyústily v to, že Davida Ratha hájit nebudu. Měla jsem podmín­ky – chtěla jsem se s panem Rathem sejít a probrat koncept obhajoby. Jde mi o to, že bych musela být „řídícím důstojníkem“. Mám velké problémy s tím, pokud by mi klient lhal nebo by po mně chtěl ne­mravnosti.

HN: Jak vysoudit omluvu

Bylo to vlastně jako v případě, kdy se člověk soudí v civilním řízení - například o odškodnění za chybný zákrok lékařů či omluvu za urážku. Také musí sám nosit soudci důkazy ve svůj prospěch.

Novinka by se vztahovala na méně nebezpečné trestné činy. Experti ministerstva uvádějí ty, u nichž má na potrestání pachatele větší zájem poškozený než společnost.

Týkalo by se to třeba pomluvy, poškozování spotřebitele, poškozování cizího majetku z nedbalosti či krádeže ochranné známky. 

HN: Vlastníci domů: Vláda nás ničí

SPOR O NÁJEMNÉ VE ŠTRASBURKU

Ve sporu o 50 miliard, kde majitelé domů tvrdí, že je Česko kvůli regulaci nájemného poškozuje, přibyl další významný dokument.

Soudci ve Štrasburku nyní dostávají na stůl dopis, v němž vlastníci bytů podrobně vysvětlují, proč by jim měl stát za regulaci nájemného zaplatit vysoké odškodné. A také si stěžují, že je vláda zastrašuje, a snaží se soudce přesvědčit, že vláda dobře ví, jak regulace majitele poškozuje - ale z politických důvodů to odmítá přiznat.

"Vláda je velmi dobře obeznámena se skutečným stavem věci a neudržitelností právního postavení regulovaných nájmů," píší majitelé v dokumentu, který mají HN k dispozici.

Evropský soud pro lidská práva tak má nyní pohromadě argumenty, na jejichž základě bude rozhodovat: stanovisko majitelů i vlády, která tvrdí, že regulací nevzniká majitelům žádná škoda. 

HN: Nejvyšší soud se zastal pěstitelů konopí

Případ důchodkyně, kterou sužuje revma, pomohl změnit výklad zákona, který se týká držení marihuany. Vyplývá to ze včerejšího verdiktu Nejvyššího soudu.

Už loni začaly soudy k užití konopí jako léku přihlížet jako k polehčující okolnosti. A tento přístup teď potvrdily také v případě penzistky Márie Brodské.

"Jednu patu už mi to pomohlo zahojit, kdyby mi nesebrali mastě, mám zahojenou i druhou," stěžovala si novinářům sedmapadesátiletá důchodkyně Brodská, když na podzim dostala dvouletý podmíněný trest za to, že si základ léčivých krémů - rostlinky konopí - pěstovala ve fóliovníku na zahradě.

Patám seniorky, žijící ve vesnici Rožďalovice u Nymburka, nyní svítá naděje díky Nejvyššímu soudu, který včera vrátil případ nižším instancím k prošetření.

"Okresní soud v Nymburce ani Krajský soud v Praze neprokázaly, že by v tomto případě byla naplněna definice nedovolené výroby omamných látek," řekl ke včerejšímu rozhodnutí mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig.

Nejvyšší soud včera vlastně potvrdil přelomový rozsudek z února minulého roku, kterým stanovil, že pěstování konopí nemusí být činnost zcela totožná s výrobou marihuany.

HN: Nejvyšší soud se zastal pěstitelů konopí

Případ důchodkyně, kterou sužuje revma, pomohl změnit výklad zákona, který se týká držení marihuany. Vyplývá to ze včerejšího verdiktu Nejvyššího soudu.

Už loni začaly soudy k užití konopí jako léku přihlížet jako k polehčující okolnosti. A tento přístup teď potvrdily také v případě penzistky Márie Brodské.

"Jednu patu už mi to pomohlo zahojit, kdyby mi nesebrali mastě, mám zahojenou i druhou," stěžovala si novinářům sedmapadesátiletá důchodkyně Brodská, když na podzim dostala dvouletý podmíněný trest za to, že si základ léčivých krémů - rostlinky konopí - pěstovala ve fóliovníku na zahradě.

Patám seniorky, žijící ve vesnici Rožďalovice u Nymburka, nyní svítá naděje díky Nejvyššímu soudu, který včera vrátil případ nižším instancím k prošetření.

"Okresní soud v Nymburce ani Krajský soud v Praze neprokázaly, že by v tomto případě byla naplněna definice nedovolené výroby omamných látek," řekl ke včerejšímu rozhodnutí mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig.

Nejvyšší soud včera vlastně potvrdil přelomový rozsudek z února minulého roku, kterým stanovil, že pěstování konopí nemusí být činnost zcela totožná s výrobou marihuany.

Odborníci na drogovou problematiku tento krok přivítali. Pokud by bylo trestné mít záhonek konopí, mohlo by být za hranicí zákona i pěstování máku, upozornili. "Klíčová je míra společenské nebezpečnosti," upřesnil včera mluvčí soudu Knötig.

Případů, kdy se obžalovaní neúspěšně hájili tím, že konopí pěstují pro léčebné účely, přitom donedávna přibývalo. Odvolávala se na ně i dvaasedmdesátiletá žena z Břidličné, která v lednu dostala podmínku za dva kilogramy sušeného konopí, stejně jako šestašedesátiletý muž z Českokrumlovska, jemuž za léčivý záhonek hrozí až pět let. Muži zákona však budou podle všeho v zásazích proti majitelům konopných zahrádek pokračovat. "Rozhodnutí soudu na intenzitě našich aktivit nic nezmění," ujistil včera Břetislav Brejcha, vedoucí metodiky a prevence Národní protidrogové centrály.

Statistika ukazuje, že policisté vůči pěstitelům marihuany dosud přitvrzovali: v prvních devíti měsících roku 2006 dotáhli k obvinění 366 případů, ve stejném období roku 2007 to bylo o stovku víc. Stoupal i počet obžalovaných.

Lidé z praxe ovšem poukazují na to, že změkčování výkladu zákona s chystanou změnou v trestním zákoníku, která by sazby za marihuanu měla snížit na polovinu, přece jen jisté zklidnění způsobilo.

"Dva z mých klientů, u nichž policie nalezla marihuanu na podzim, dosud nebyli obviněni," poznamenala včera advokátka Klára Samková-Veselá.

Jejích klientů by se verdikt soudu měl také týkat: pár pražských čtyřicátníků si zelené listí ordinoval na anorexii a příznaky spojené s HIV, druhá klientka vařila masti na revma.

"Nejde tady o drogy, ale o svobodu rozhodovat o své léčbě," uvedla Veselá-Samková.

Konopí a zákon
Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí, podle něhož není trestným činem pěstování konopí, ale až jeho přeměna v drogu.
Kdo konopí používá jako lék, nepatří do stejné kategorie jako ti, kdo z něj vyrábějí drogu.
Po tomto verdiktu patrně poklesne počet trestů za držení konopí. Nyní soudy udělují 180 podmíněných trestů ročně a 25 nepodmíněných.

HN: Miliardový spor o nájemné nabírá zpoždění

Spor, ve kterém chtějí majitelé domů od českého státu 50 miliard korun, se u štrasburského soudu zřejmě protáhne - dokonce až o několik let.

HN: Baťovy šance ve Štrasburku jsou minimální

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

HN: Baťa chce po státu miliardy

Tomáš Baťa, syn zakladatele obuvnického podniku, bude usilovat o vyplacení náhrady za znárodněný majetek.

Řekl to týden poté, co jeho strýce, Jana Antonína Baťu, české soudy zprostily šedesát let starého obvinění z kolaborace.

"Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak podle Benešových dekretů byla slíbena. Nejen nám, ale všem ostatním," řekl v rozhovoru pro Český rozhlas Tomáš Baťa.

Požadavek Tomáše Bati je důležitý i proto, že může posloužit jako vzor pro řadu dalších případů, kdy poválečná vláda znárodnila českým podnikatelům jejich majetek.

Hodnota zestátněného majetku Baťovy rodiny se odhaduje na 50 miliard současných korun. Neznárodňovalo se ovšem jen ve Zlíně, stát se zmocnil tisíců podniků po celé zemi a náhradu až na výjimky nikdy nevyplatil.

Pomůže nyní rodině Baťů, že soud Jana Antonína očistil? Šance jsou malé. Ústavní soud už dříve rozhodl, že v restituci nelze získat majetek zabavený před únorem 1948. Lze se soudit podle občanského zákoníku, což vyzkoušel František Kinský. Nejvyšší soud ovšem jeho postup zavrhl.

Případ Baťů je však trochu jiný. Po druhé světové válce se začalo v levicovém nadšení znárodňovat na základě Benešových dekretů.

Princip měl být takový, že stát si vezme podnik - nad 50 zaměstnanců - a zavázal se, že bývalému majiteli vyplatí náhradu.

Nikdy už se však nestanovilo, jak vysoká má být, kdo ji má určovat a jak se má vyplácet.

V případě rodiny Baťů do toho vstupuje v roce 1947 soud, který Jana Antonína Baťu, dědice impéria, označil za kolaboranta a zabavil mu majetek včetně oné náhrady za již znárodněné podniky. Minulý týden byl tento rozsudek definitivně zrušen a otevřela se otázka, zda mají dědicové na náhradu nárok.

"Stát se zavázal, že za znárodněné podniky vyplatí náhradu, tento právní závazek nikdy nebyl zrušen," říká právnička Klára Veselá-Samková a dodává, že v civilizovaných zemích se právo na majetek promlčet nedá a nárok na náhradu je majetek. V tom je rozdíl proti zestátňování po únoru, kdy se majetek prostě zabavil.

"Je to průšvih většího kalibru než regulace nájemného," dodává Samková s tím, že jde o stovky miliard korun, i kdyby se vyplácela jen část náhrad.

Právnička zastupuje klienty, kteří také měli za znárodněný majetek dostat náhradu a nikdy ji nedostali.

Na jedné straně je rozhodnutí Ústavního soudu o omezení restitucí únorem 1948, což vyjadřuje názor, že dnešní generace by neměla platit za příliš staré křivdy. Na druhé straně je však debata o právnosti Benešových dekretů a právu na majetek a spravedlnost.

Podle ní si je tohoto rizika stát vědom.

"Tomáš Baťa má náskok, po sedmnácti letech u českých soudů se dostal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. I když se zdá, že právě štrasburský soud vrátí všechno opět na začátek a Baťova rodina se bude dalších 17 let soudit," dodává Samková.

HN: Tomáš Němeček: Světská sláva borců práva čili "Mediální advokáti"

"Reklama...?" zopakovala lehce disgustovaně Vlivná Právnička ze Slovutné, Světové & Důležité kanceláře. "Ne, nevedla by k žádné zakázce, která by pro nás měla smysl." Autor diáře, který se včera k rozhovoru s ní připletl, měl pocit, jako by řekl sprosté slovo nebo si nedejbože popletl obžalobu a žalobu.

HN: Majitelé chtějí vypovídat dřív

Majitelé domů, které zastupuje advokátka Klára Veselá-Samková, nesouhlasí s tím, že by byla možná dvouletá výpovědní lhůta nájemníkovi ze strany pronajímatele bez udání důvodu až od roku 2010. Takový je přitom návrh ministerstva pro místní rozvoj (MMR).

Stránky

Advokátní kancelář Klára Samková s.r.o. je pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu do výše 50 000 000 Kč ročně.

Kromě tohoto pojištění je každý spolupracující advokát pojištěn na částku 7 500 000 Kč ročně.

Pokud advokát zanedbá svou práci tak, že poškodí zájmy svého klienta, vzniklou škodu uhradí klientovi pojišťovna advokáta.