Aktuality

HN: Miliardový spor o nájemné nabírá zpoždění

Spor, ve kterém chtějí majitelé domů od českého státu 50 miliard korun, se u štrasburského soudu zřejmě protáhne - dokonce až o několik let.

Bruce Lee a ti druzí…

Změnit paradigmata je to nejtěžší, čeho můžete dosáhnout. Změnit je ale lze. Kupodivu jinak, než tomu chtějí dobrodějní intoši s pusinkou plnou lidských práv.

Listopadová...

I v prosinci jest mi vzpomínat na listopad.... Hlavně na Ten Listopad.

HN: Baťovy šance ve Štrasburku jsou minimální

Může továrník Tomáš Baťa vysoudit na České republice miliardy?

Poté, co byl jeho strýc Jan A. Baťa posmrtně rehabilitován, majitel obuvnického impéria prohlásil: "Máme zájem o to, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla podle Benešových dekretů slíbena."

Před více než třemi lety podal kvůli tomu žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stát ale může zůstat v klidu; Baťovy šance se blíží k nule.

Důvodů je několik. Za prvé precedenty štrasburského soudu, za druhé Baťova dosavadní pasivita, za třetí jeho mírně řečeno nejasný vztah ke strýcovu majetku. Nemluvě o tom, že český stát už se vůči Tomáši juniorovi zachoval poměrně velkoryse: majetek vrátil bez zjevného nároku na restituce.

Štrasburský soud nechává nápravu poválečných křivd na vůli jednotlivých států. Z principu se nezabývá případy, které vznikly před přistoupením České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech (1992), natož před podpisem samotné úmluvy (1950, platit začala o tři roky později).

Se svými žalobami proti poválečným Benešovým dekretům už proto ve Štrasburku neuspěli šlechtici de Walderode, Harrach nebo Lichtenstein.

Vedle toho je tu druhá zásadní věc, na kterou důrazně upozorňují internetové stránky Rady Evropy: "Aby stížnosti byly přijatelné, musí žadatelé prokázat, že vyčerpali všechny opravné prostředky dostupné ve státě, v němž k údajnému poškození došlo, a žádost podat do šesti měsíců od konečného rozhodnutí soudu."

Tomáš junior však žádnou žalobu o odškodnění nikdy nepodal. Takový případ chybí i v databázi verdiktů Ústavního soudu.

Skupina advokátů zastupujících lidi postižené Benešovými dekrety ve svých klientech stále živí naději. Právnička Klára Veselá-Samková například v novinách tvrdí, že na české spory se může vztahovat předloňský štrasburský rozsudek ve věci Broniowski vs Polsko a že země se reálně ocitne "poblíž státního bankrotu". Jenže nemůže a neocitne.

Kdepak státní bankrot

Oč šlo? Babička Jerzyho Broniowského patřila k více než milionu Poláků, kteří po válce museli opustit území zabraná Stalinovým SSSR. Za svůj pozemek s domkem v dnešním ukrajinském Lvově měla právo na náhradu. Tento nárok potvrdilo Polsko zákonem, a to - což je podstatné - na sklonku komunismu (1985) i po něm (1997). Varšavská vláda však nechtěla blokovat půdu donekonečna, práva pana Broniowského a dalších asi 80 tisíc zbylých žadatelů proto podvázala spoustou podmínek. Polský Ústavní soud dotlačil vládu aspoň k peněžnímu odškodnému ve výši 20 procent původní ceny. To schválil i Štrasburk.

Rozdíl oproti Baťovi je jasný: v Polsku se napravovala újma vzniklá po roce 1989, nikoli po válce. Tomáš junior by musel najít nějakou křivdu, jaká se mu stala nyní. Jako se to povedlo dědicům továrníka Otty, majitele rakovnické Rakony. Firma byla znárodněna podle Benešových dekretů coby podnik s více než 150 zaměstnanci a v roce 1991 ji koupil americký Procter & Gamble. Stížnosti dědiců byly marné, i když soudy připustily, že dekrety možná byly tenkrát použity protiprávně, protože počet zaměstnanců Rakony kolísal. Ústavní soud věc před jedenácti lety uzavřel s tím, že dekrety platí; nadto citoval další archivní listiny, podle nichž se dekrety vztahovaly na Rakonu právem. Ottovi dědicové měli mazaného advokáta, takže v roce 2000 vysoudili aspoň ve Štrasburku odškodné za neférový proces, protože se prý nemohli k "novým" důkazům vyjádřit. Dostali pouhých 10 milionů korun. Čili žádné miliardy, žádný státní bankrot.

A pokud jde o dodatečné vyplácení náhrad za znárodněný majetek, jak o tom neurčitě mluvil Benešův dekret č. 100? V 90. letech se je pokusilo vysoudit několik rodin, třeba potomci továrníka Jana Páchla, bývalého vlastníka továrny v Praze-Modřanech (po roce 1989 ji koupily Danone a Nestlé). Podle Hospodářských novin ze září 2003 shledal i odvolací soud tyto šedesát let staré nároky dávno promlčenými.

Špinavé rodinné prádlo

Tomáš junior má ještě jednu právní potíž: v znárodněné firmě oficiálně nevlastnil ani akcii, patřila stoprocentně jeho strýci Janovi.

Tomášova "kanadská" větev rodiny byla s Janovou "brazilskou" celá desetiletí ve sporu. "Celé obludné pronásledování, kterému byl Jan Baťa podroben, bylo z iniciativy, se souhlasem a aktivní účastí pana Tomáše J. Bati," stojí v předloňském prohlášení Janových vnuček pro českou veřejnost. "Dospěli jsme k názoru, že jediný motiv, když se vyjadřuje nebo pokouší se o nějakou činnost, která vypadá, že je ve prospěch Jana Bati nebo pro jeho rehabilitaci, je pouze osobní marketing, aby získal nějaké výhody, což bylo jeho neustálé chování během posledních šedesáti let." Tomáš junior a jeho matka později baťovské impérium ovládli. Ve vleklé právní bitvě argumentovali tím, že převod na Jana byl fiktivní a předstíraný. Strýcova právní pozice přitom byla ztížena jeho odsouzením v Československu. Výtečně informovaný historik Zdeněk Vašíček v roce 1992 v obsáhlém článku pro týdeník Respekt (zjevně měl přitom přístup k dokumentům Pithartovy vlády) píše, že rodina to u cizích soudů vysvětlila snahou vyhnout se obrovské dědické dani po smrti Tomáše-zakladatele. "Staví-li nyní Tomáš Baťa své nároky na tvrzení, že je právoplatným majitelem," napsal Zdeněk Vašíček, "automaticky se přiznává k tomuto přestoupení zákona. Neměl by proto ještě před započetím jednání složit onu daň (včetně úroků), aby tak dokumentoval své nároky?"

Obchodník vs gentleman

Na rozdíl od svého otce a strýce má Tomáš junior vztah k zemi velmi nesentimentální. Už citovaný historik Vašíček se podivil, že například nepodporoval československý exil. Když v roce 1997 postihly Moravu povodně, obyvatelé Otrokovic čekali na Baťův přílet s velkými nadějemi: jeho otec kdysi postiženou čtvrť stavěl (dnes tam stojí jeho socha). Tomáš junior prošel ulicemi a vzkázal, že od něj nic čekat nemají, možná pošle vyplavené škole nějaké počítače. A když v roce 1999 krachovala Nadace Bohemiae, jež měla "šířit dobré jméno České republiky ve světě", Tomáš Baťa - který se uvolil dělal předsedu správní rady - nehnul prstem. Jak vysvětlil po dvou letech v Týdnu: "Bohužel to skončilo, protože nikdo si ten provoz netroufal podporovat." Česká republika se vůči němu chovala nepoměrně velkoryseji. A to přesto, že restituční zákony nemohly Tomáši juniorovi vrátit baťovský majetek: za prvé se vztahovaly na fyzické, nikoli právnické osoby, za druhé akcionářem firmy Baťa byl podle práva Jan, za třetí majetek zabavil stát už před únorem 1948.

Pithartova vláda nicméně udělala gentlemanské gesto. Tomáš junior mohl bez soutěže odkoupit síť nejlepších prodejen podle své volby, včetně domu na pražském Václavském náměstí, za 30 milionů korun, tedy "za hubičku". Znárodněné továrny vložil stát do podniku Baťa-ČSFR, jejž Tomáš junior postupně odkoupil za účetní hodnotu - 817 milionů. A samozřejmě restituoval majetek po matce, dům v Praze, vilu ve Zlíně a 2800 hektarů lesů na Vsetínsku.

Přesto nikdy nebyl spokojen, podle svých představ měl strýcův majetek dostat zadarmo - v návrhu smlouvy pro Pithartovu vládu chtěl celý monopolní obuvnický průmysl v Česku, přičemž 51 % akcií by dostal zadarmo, jen za své "know-how", a nezavazoval by se ani k minimálním investicím.

V srpnu 2001 si postěžoval v časopise Týden: "Smlouva už byla dodělaná a už jsme měli na cestě lidi z celého světa, abychom začali přebírat podniky do našeho vedení.

Najednou v noci přišel nějaký americký advokát, který přesvědčil dotyčné politiky, aby to nedělali." Toho advokáta by možná vláda mohla najmout zas.

LN: Desítky továrníků mají naději. Když Baťa vyhraje

PRAHA Ani dvaapadesát let po znárodnění většiny československého průmyslu není jasné, zda stát nedluží obraným podnikatelům miliardy.
O svá práva se nyní hlásí Tomáš Baťa, potomek nejúspěšnější prvorepublikové podnikatelské rodiny. Pokud uspěje u Evropského soudu, kde si už předloni na Česko stěžoval, mohou jeho příkladu následovat další továrníci.
Podle advokátky Kláry Veselé Samkové, která zastupuje několik rodin postižených znárodněním, mají Baťové velkou šanci na úspěch. Díky svým financím mají na elitní právníky. "Mohou se stát příkladem. Evropský soud funguje tak, že pokud jednou řekne ano, tak bude v obdobných případech rozhodovat stejně," říká advokátka.
Vroce 1945 znárodnilo Československo na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše dvě třetiny zdejšího průmyslu. V dekretech stálo, že za vyvlastněné podniky má stát vyplatit náhradu. Řada postižených lidí ovšem žádné peníze neviděla. Úřady totiž nikdy pořádně nerozhodly, jakým způsobem a v jaké výši náhrady vyplácet.
Kolika podniků by se mohlo případné vyplácení náhrad týkat a kdo má šanci na úspěch, není jasné. Odhady kolísají od několika desítek do několika tisícovek případů. Veselá Samková říká, že podniků, které byly znárodněny bez náhrady, jsou tisíce. Další odborníci jsou skeptičtější. Například Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na pražské právnické fakultě, odhaduje jejich počet na desítky.

"Mohlo by jít řádově o desítky - ne stovky či tisíce případů, avšak některé nároky se týkají rozsáhlého majetku," myslí si Kuklík. První vlna znárodnění z roku 1945 zasáhla podle něj zhruba 3000 největších podniků, což tehdy představovalo asi dvě třetiny československého průmyslového potenciálu.
To je sice vysoké číslo, řada postižených lidí ovšem podle Kuklíka nějakou, i když třeba malou, náhradu dostala nebo na ni naopak vůbec neměla nárok. Samozřejmě jako první vypadli z nároku na náhrady "Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti", jak zněla dobová formulace.
Někteří lidé pak dostali odškodnění na základě tzv. náhradových dohod s některými západními státy. Šlo třeba o Británii, Spojené státy, Švýcarsko nebo Kanadu. Peněz se v tomto případě podle Kuklíka domohli nejen zahraniční vlastníci českých podniků, ale i někteří českoslovenští emigranti. Právě kvůli nedořešeným náhradám za znárodněný majetek ostatně USA až do roku 1982 zadržovaly část československého zlatého pokladu, která se dostala do západoevropských bank krátce před druhou světovou válkou.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří dostali odškodnění po roce 1989. "Šlo zejména o znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy," vysvětluje Kuklík.
Zjistit, kdo konkrétně má šanci na úspěch je podle něj velmi těžké. Žádná centrální evidence totiž neexistuje, a každý případ je nutné posuzovat individuálně. I tak se podle Kuklíkova odhadu může celkový účet za znárodnění pohybovat v řádu miliard.
Náhrady za znárodnění nejsou jediným vážným problémem, který českému rozpočtu hrozí. Vyplácením miliardových částek totiž může skončit i letité ignorování majitelů domů, kteří mají v bytech "regulované nájemníky". Třetí potencionálně nebezpečnou oblastí jsou nároky sudetských Němců. Tady je ale podle Kuklíka pozice Česka pevnější.

Pražský deník: Montáž parkovacích automatů začala s problémy

Praha/Do ulic Prahy 2 budou od pondělí montovány první parkovací automaty pro návštěvnické zóny placeného stání. Instalace jejich základů proběhla již tento týden. Nyní na ně budou postupně osazovány hodiny.Budování základů se však neobešlo bez problému.

Za koupi padělku hrozí zákázníkovi i soud

Praha/I pouhá koupě padělku porušuje české zákony. V krajním případě byste se dokonce mohli dopustit trestného činu. Podobný postup platí i pro koupi padělku značkového zboží nebo třeba náhradních dílů do auta.
"Podle přestupkového zákona se jedná buď o neoprávněné užívání autorského díla, nebo neoprávněné užívání značky. Je lhostejno, jestli ji užíváte jeho výrobou, prodejem nebo nákupem," říká advokátka Petra Koutná.
S jejím názorem souhlasí i šéf bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta, jehož společnost se na vyhledávání padělků podílí. Dodává ale, že by se ustanovení nemělo uplatňovat přespříliš přísně. "Jde především o sociální kontext. Nebudeme přece honit babičku, která koupí vnoučkovi v tržnici padělané boty Nike, když samotný padělatel je mnohem nebezpečnější," dodává Bárta.
V krajním případě se ale kupující padělku může dopustit trestného činu.
"Pokud by někdo například do automobilu, kam musí dávat originální díl, vědomě dal nevyhovující padělky, mohlo by jít až o trestný čin obecného ohrožení," vysvětluje advokátka Klára Veselá-Samková a dodává, že by policie musela nejdřív ovšem dokázat, že kupující o tom věděl.
"Jedním z důležitých vodítek je cena, pokud je výrazně nižší, je to podezřelé," říká právnička.
"Ano, cena je důležité vodítko," potvrzuje Ivana Picková ze Sdružení obrany spotřebitelů. S případnou kriminalizací kupujícího ale nesouhlasí. "Státní orgány by však měly vždy zasahovat proti skutečným pirátům, kteří na této činnosti vydělávají - výrobcům a distributorům, nikoliv proti jejich obětem jako nyní v Itálii," dodává Picková. Právě v Itálii totiž nově zavedený paragraf považuje nákup padělaného zboží za trestný čin, za který hrozí pokuta až 10 000 EUR. Podle italského zákon se může jednat o padělek v případě podezřelé kvality, způsobu prodeje či nízké ceny.
---

Co říká zákon o přestupcích
Přestupku se dopustí ten, kdo (...) neoprávněně užíval (...) jakékoliv značení zaměnitelného s obchodní firmou nebo označením příznačným pro jiného podnikatele. (§ 33)

Baťové mají velmi reálnou šanci uspět

Česko se může dostat do ekonomicky neúnosné situace, říká advokátka Klára Veselá-Samková.

iDnes: Baťa by mohl od státu žádat stovky milionů

Tomáš Baťa junior chce požádat o náhradu znárodněného majetku v roce 1945. Politici se shodují, že může dostat jako odškodnění za majetek zabavený jeho rodině v roce 1945 pouze peníze, nikoliv nemovitosti.
Tomáš Baťa zatím nezveřejnil, jak velkou náhradu si od České republiky představuje. Oficiální žádost ještě nepodal.
Podle místních politiků je odškodnění rodiny Baťů záležitostí výhradně českého státu, která se města nebo kraje netýká.
Neobávají se proto, že by se na případných náhradách měly magistrát nebo Krajský úřad podílet. "Pokud pan Baťa říká, že rodina bude požadovat odškodnění, pak asi své nároky bude směřovat na stát," myslí si hejtman Libor Lukáš.
"Odškodnění rodiny Baťů se netýká města. Nebojíme se, že bychom museli něco vracet," uvedl tajemník zlínského magistrátu Zdeněk Mikel.
Baťové přišli o továrny a další majetek v tehdejším Československu v roce 1945, kdy došlo v zemi k znárodnění, tedy masivnímu převodu soukromého majetku do státního vlastnictví.

Baťa: Na náhradu máme nárok
Benešovy dekrety zaručovaly majitelům znárodněného majetku náhrady v tržní ceně. Baťové ale nedostali nic, protože Jan Antonín Baťa byl v roce 1947 odsouzen k patnácti letům vězení za to, že se veřejně nepřihlásil
k odboji proti nacismu.
Letos v listopadu česká justice verdikt Národního soudu zrušila a jméno Jana Antonína Bati očistila. Tím umožnila Tomáši Baťovi žádat o odškodnění za znárodněný majetek.
"Máme zájem na tom, aby nám byla vyplacena náhrada, jak byla slíbená podle Benešových dekretů," řekl česko-kanadský podnikatel, který je synovcem Jana Antonína Bati.
Své prohlášení zatím Tomáš Baťa nepodložil konkrétním krokem. Ministerstvo spravedlnosti dosud nedostalo žádnou oficiální žádost o odškodnění za znárodněný majetek.
O výši náhrady, kterou by mohli Baťové dostat, se zatím jen spekuluje. Podle některých odhadů dosahovala hodnota jejich majetku v době znárodnění až padesáti miliard korun.
Kromě rozsáhlého továrního areálu rodinný klan vlastnil i kolem dvou tisíc dělnických domků, prodejny, hotely, školy, zámky nebo administrativní budovu, známou jako "jednadvacítka", ve které dnes sídlí krajský úřad. Podle odhadců je její současná hodnota kolem sedmi set milionů korun.
Zlínská radnice soupis bývalého majetku rodiny Baťů nemá. "Nikdy ho ani neměla," ujistil Mikel.
Domoci se práva na odškodnění za znárodněný majetek se Tomáš Baťa snaží i u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam Tomáš Baťa zažaloval Českou republiku před třemi roky.
Podnikatel požaduje, aby soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit náhradu za znárodněný majetek. Tu stanovují Benešovy dekrety, nikdy ale nebyly vypracovány ani prováděcí předpisy.
Baťovou žalobou se má evropský soud údajně zabývat v nejbližší době. V minulosti už v podobné kauze rozhodoval.
Jerzy Broniowski žaloval Polsko o náhradu škody za majetek, o který přišel při posunutí hranic státu ve prospěch SSSR po druhé světové válce. Evropský soud jeho nárok uznal za oprávněný a Polsko bylo odsouzeno zaplatit náhradu.
Kromě Bati se na Evropský soud pro lidská práva obrátili i potomci dalších českých podnikatelů, jejichž majetek byl znárodněn a kterým nikdy nebyla vyplacena náhrada. "Odškodnění bychom se měli dočkat nejen my, ale také všichni ostatní," je přesvědčený Baťa.
Pokud by stát skutečně musel náhrady platit, dostal by se podle odhadů některých advokátů do značných problémů. Tvrdí to například Klára Veselá-Samková, která některé z podnikatelů ve Štrasburku zastupuje. Podle ní by se Česká republika dokonce ocitla blízko státního bankrotu.

Stránky